Rok za velkou louží : května 2017

Nazdárek

azdárek

zdárek

dárek

árek

rek

všichni!

Úvody, ach ty úvody. Jsem v nich poněkud slabší, to uznávám. Musím na tom zapracovat.

Jestli je ale ještě kdy! Za pouhý měsíc totiž opouštím můj americký středoškolácký život a za malou chvíli nato se vrátím zpět do mého českého života, který mi teď přijde tak vzdálený. A tam už nebude nikdy více příležitost psát blog o mých zážitcích a chytrých poznatcích ze země za velkou louží, pochopitelně. Tam bude můj blog zamlžená, nostalgická minulost. Nějaký sen, který se možná ani nestal, kdo ví. Možná že můj blog radši spálím nebo tak něco.

Než se ale rozhodnu k tak dramatickým závěrům, dovolte mi ještě vám chvíli vyprávět.

Nedávno jsem navštívila kampus Penn State College v Harrisburgu. Penn State je velmi populární, prestižní, ale hlavně soukromá univerzita. Posuďte sami, jak taková college v Americe vypadá:

Na kampusech jsou takové nouzové stanice, odkud se dá zavolat či poslat znamení, že je někdo v ohrožení. Naše americká mom to popsala tak, že se na kampusech prostě někdy "stávají věci". Což mi přijde smutný, jestli se kvůli tomu musí zařizovat celý systém záchranných stanic, asi to nejsou ojedinělé připady.

Samozřejmě, že jsem první musela najít kávu. Myslím, že tady v Americe se má vášeň v pití tohoto nápoje ještě prohloubila...

Nedávno jsme jeli na oslavu jedné kamarádky naší rodiny do univerzitního města State College. Následující dvě fotky popisují věci, na které jsme si s Ingjai musely tak trochu zvyknout.

Zaprvé, Američané milují oslavy, párty, grilovačky. Milují, když se můžou sejít někde na zahradě nebo doma a pozvat spoustu lidí a rodin. Nejsou to jen ti nejbližší, jsou to sousedi, známí z kostela, kolegyně z práce... zkrátka kdokoliv, jen aby se mohlo slavit. A my se tak často ocitneme na oslavě nebo párty, kde absolutně nikoho neznáme, nevíme proč se slaví, co se slaví, kdo to vlastně slaví, čí je ta párty, čí je ten dům, ale zkrátka slavíme. Ale zase tak máme možnost poznat jiné lidi a kultury, protože rodiny v Americe jsou tak rozmanité. Někdy se ale stane, že nakonec naše partička (já, Ingjai, Jonathan) skončí sama, ve své vlastní, uzavřené společnosti. Což je ale taky moc fajn, alespoň se užijeme, protože v týdnu na sebe někdy nemáme tak moc času. Je to vlastně takový bizarní, bohémský život - trávit čas s kamarády na párty lidí, kteří vás hostí, vůbec vás neznají, pokaždé je to někdo jiný, někde jinde...

Další obrázek ukazuje Starbucks kávu, na kterou barista vždy napíše jméno zákazníka. Ingjai má na kelímku Angel - zní to velmi podobně jako její jméno a protože její jméno jí nikdy nikdo nerozumí a neví, jak ho napsat, přivlastnila si novou přezdívku. A mě píší Veronica. Někteří lidé jsou na to hodně hákliví, ale tady v Americe je tolik kultur, že ne všichni mohou rozumět všem jménům a ne všichni je mohou správně vyslovit. Vaše jméno se může psát stejně, ale vyslovovat jinak a to je pak maglajz, ale strašně vážnej maglajz, protože lidi se urážej a nazývaj vás "disrespectful" když prostě neznáte dokonale jejich jméno. My jsme s tím ale s Ingjai dokonale v pohodě, si myslím.

Tohle jsou naše dobroty, které poslední dobou doma vyrábíme. Moje Americká rodina pojede do Česka pomáhat na křesťanský anglický tábor (a navštívit mě, samo). A aby si vydělali peníze na takovou cestu, pořádají svou vlastní Bake Sale - to je tady v Americe populární způsob sbírky peněz. Prodáváte nějaké dobroty, které jsou ale lehce dražší, protože slouží nějakému účelu - školní basketbalový tým, pomoc dětem trpícím rakovinou, účely mohou být různé. V našem případě je to cesta do Česka, vlastně taková misie.

Dále byly vlastně Velikonoce! Ty se tady neslaví tak moc, jako v Česku, rozhodně tady není tolik tradic. Vlastně jediná, která se dodržuje, jsou sladkosti poschovávané po zahradě, které děti hledají. Alespoň to ale byl důvod uspořádat další párty.

Potom byl prom - něco jako maturitní ples. Všichni se strašně nastrojí, líbí se mi, že jsou tady lidi vážně styloví. Obzvlášť kluci. Že měly holky nádherné šaty a doplňky, mě zas tak nepřekvapilo, spíš jsem byla nadšená z toho, jak se tady "voháknou" kluci. Žádný černý obleky, kdepak - modrá, růžová, barevný boty, klobouky... většinou se hodně sladí se slečnou. Prostě super.
Lidé utrácejí strašně moc peněz za celý prom, někdy je to docela úsměvný. Třeba si půjčují limuzínu, aby mohli přijet k červenému koberci limuzínou a vystoupit z ní. Před vstupem do hotelu, ve kterém se pořádal prom, byl totiž natáhnutý červený koberec a po stranách byli lidé, fotící si své děti, kamarády, apod. Americký prom je totiž pouze pro studenty, rodiče ani rodina nejsou zváni.

Naše lehce neprofesionální fotky z toho úžasného červeného koberce, který tady na té fotce vypadá fakt příšerně

Na prom můžete jít s takzvaným "date" - doprovod, nemusíte být nutně pár. Nebo můžou jít také dvě slečny, skupina slečen, skupina slečen a kluků, zkrátka jak je vám to příjemné. Po dlouhých kombinacích jsme se rozhodli jít my tři exchange studenti - já, Ingjai a Stefan z Rumunska. Seděli jsme u velkých kulatých stolů, které jsou pro Ameriku také tak charakteristické. Tam jsme už měli víc našich přátel. Začíná se večeří a pak se vlastně jenom tancuje, fotí a "společensky konverzuje". Abych to shrnula, zábavnější je určitě český maturák, protože je tam hodně programu, víc lidí se na vás může přijít podívat a ten večer je takový mnohem lépe zorganizovaný a strašně to uteče. Tady v Americe prom lidé opouští docela brzy, aby se mohli přesunout na svoje vlastní soukromé afterparty.