America is big, America is great

Zrovna sedím na své zaoceánské posteli a říkám si, že je vhodná chvíle na nový příspěvěk. Jsem tu jen týden, ale jsem jako suchá houba, která nasává úplně všechno, co se tu děje a přijde mi, že jsem toho poznala tolik. A vůbec nevím čím začít, jak je mým zvykem. Chtěla bych to vysypat všechno!

Mrakodrapy v New Yorku

Začnu tím, že Amerika je velká. VELKÁ všemi možnými způsoby. Silnice jsou širší, auta masivnější, pláně široké, budovy vysoké, cesty daleké. Hodně lidí, hodně kultur, hodně jazyků, hodně národností, zvyků a podob. Jogurty v kyblíkách, džusy v kanistrech, jablka v platech, sušenky v pytlích.

K těmto poznatkům mi stačila třeba jen cesta z letiště v New Yorku domů do Harrisburgu v Pennsylvánii. Je to asi na 4 hodiny, z čehož tak 2 v New Yorku. Tohle město je prostě div. Viděla jsem ho zatím jen z auta, ale to stačilo k poznání toho, že jeho obyvatelé nemají absolutně pud sebezáchovy, protože běhají přes cestu kdekoliv a kdykoliv, taky že mrakodrapy jsou ze slov drápat se do mraků, což jen tak asi z poloviny vystihuje jejich výšku a taky že tohle město smrdí, i když jste v autě. Jo a taky jsem viděla dvě nahý holky, který měly na těle nakreslenou americkou vlajku a procházely se na Times Square. Vlastně mě to v tomhle městě ani nepřekvapilo.

Times Square

Dva dny po mně přijela thajská spolubydlící Ingjai. Je to hodně milá holka, skromná, stydlivá, ale po pár dnech už se spolu docela řehtáme a rozdíly mezi našemi kulturami a zvyky se stírají. Studuje angličtinu jen 3 roky a tudíž nemluví tak dobře, bude potřebovat asi trochu pomoct, o to víc ale bude vidět pokrok za deset měsíců. Její kulturní šok je podle mě mnohokrát větší - má jiné písmo, což jí komplikuje angličtinu, ale hlavně má třeba jiného boha. Nevěděla, co je to anděl, což by mě nikdy nenapadlo. Ze začátku se mě na všechno ptala, jestli si může vzít banán, jestli se může jít vysprchovat, to jsem jí ale okamžitě zakázala, protože jsem se cítila fakt příšerně.

Já, Ingjai a nejstarší bratr

Pak jsem začala poznávat mojí rodinu a musim vám říct, že tahle rodina mě přesvědčila o tom, že spousta věcí v životě je jen věc vlastní volby a přesvědčení a vůle nenechat se strhnout okolím a nevymlouvat se. Ačkoliv v Americe se strašně moc jí a jídlo neustále nakupuje, je tu velký výběr všech možných TV show, levná elektronika a většina lidí všechno tohle konzumuje a využívá, rodina, ve které žiju, je úplný opak normálu. Snaží se nejíst cukr, k snídani jedí smoothies z ovoce a jogurtu a děti se smí koukat na televizi jen od pátečního večera do nedělního večera, když chodí do školy, tak nekoukají. Ale nejsou ujetý, prostě jen chtěj bejt zdravý a mít děti, co jsou dětma.

Americké speciality

I v Americe se dá jíst zdravě

S dětmi už jsme se hodně skamarádily. S námi v domě žijí 4 děti: 7letý Cristian, 8letá Alyssia, 10letá Lilia a 12teý Jon. Pátá Nicole žije sama. Dnes, po týdnu můžu říct, že opadl počáteční stud a už jsme jako sourozenci. Děláme si ze sebe prču, nejvíc se nasmějeme, když se vzájemně učíme jazyky. Víme, jak se v Thajsku komu poklonit a pozdravit ho podle jeho postavení, taky protože má rodina latinskoamerické kořeny, tak si říkáme španělské !Hola!, děti mě zdraví českým Ahoj, tudíž americké Hey je pro nás celkem nuda. Motáme to dohromady, třeba Ingjai se sem tam ve stresu stane, že něco řekne thajsky, já mluvím česky občas na psa, ale jenom když jsme sami. Když dělal Jon úkol ze španělštiny, zeptal se mě, jestli vím, co znamená ?Como estás?, na což jsem mu sebevědomě automaticky odpověděla "Jak se máš?" a pak jsme oba vyprskli smíchy a on pořád opakoval: Vážně jsi na mě právě promluvila česky?? Děti napodobují můj akcent, z čehož jsem vyloženě nadšená a říkají: "Ahoj, I´m Veronika from Czech Republic, I like pes, I like kočka."

Dětská párty bez rodičů

Co mě tady opravdu překvapilo, je pomáhání si mezi členy komunity, ve které žijeme. Maminka rodiny pracuje v kostele (což je ale strašně moderní budova s kanceláří a vypadá to tam spíš jako v kongresovém sále) a asi díky tomu jsem tu pocítila ten zvyk pomáhání si. Než jsme s Ingjai přijely, lidi z kostela darovali naší rodině povlečení a pár věcí pro nás. Zbytky se tu nevyhazují, dávají je do potravinové banky a potom rozdávají. Místní Starbucks kostelu pravidelně daruje pečivo, které se nespotřebuje. Ale na oplátku se očekává pomoc od ostatních – já jsem hned druhý den mého pobytu pomáhala vlastně mě naprosto neznámé paní vymalovat nový dům, v pátek jsme asi tři hodiny v kostele skládali s dětma letáčky, až jsem si dořezala ruce o papír. Pomoc za pomoc - já pomůžu vždy, když to pro mě bude možné, za to se můžu spolehnout, že mně se vždy odněkud dostane pomoci. Čekám, kdy přijde ten háček tohohle systému.
Díky tomu jsem ale trochu pochopila, proč to taková rodina udělá, že si k sobě zadarmo vezme dokonce dva studenty - mum nám řekla, že mají všeho dostatek a volný pokoj a tak nevidí důvod, proč nám nepomoct. Přitom je to normální rodina ze střední třídy. To, jak se k nám tady všichni chovají, je moc fajn a za to člověk prostě cítí potřebu jim taky pomoct a nezachovat se tak, že bude jenom využívat a pak zmizí. Takoví lidé se ale taky najdou.

Kostel Living Water Community Church

Taky vám musím říct, co se stalo v naší škole. Měly jsme jít už zítra, 29.8. Rodina ale nedostala ze školy pro mě a Ingjai žádné informace, rozvrh, nic, bylo nám to divné a tak jsme šli do školy, kde jsme se dozvěděli, že v ní vůbec nejsme zapsané. Docela šok pro člověka, který je v Americe s cílem studovat na té konkrétní škole. Sekretářky začaly prohledávat šuplíky, naše složky se nakonec našly, ale málo to bylo platné, protože nám jen řekly, že naše studium na škole je schválené ředitelem, ale nejsme zapsané. Byrokracie. Nikdo to naší rodině neřekl, ani škola, ani místní zástupce agentrury a celkem se nedivím, že to nenapadlo rodinu nás jít někam zapisovat, když jsme všechno to papírování vyřešily obě s Ingjai z domova a poslaly přes agenturu do školy. Ne, prostě musíme jít na registraci znova, na speciální růžový papír napsat to, co ve škole už minimálně jednou je a dva týdny čekat. To je celá Amerika – hogo fogo, pak vám ale sekretářka řekne "Oops, eeeh, emm" a ředitel řekne: "Jo, něco si matně pamatuju, že jsem podepisoval". Trochu mě štvalo, jak jsme chodili po škole a různým lidem ze sekretariátu a lidem s funkcí říkali, co se nám stalo, že jde jen o papírování, že jsme tady připravené jít do školy a všechny naše informace mají a všichni řekli: "Vážně, to je mi líto, to je blbý, hm". Nikdo neřekl: "Jo, mám funkci, můžu s tím něco udělat, sedím tady u počítače u toho systému, pomůžu vám." Takže s tou vzájemnou pomocí to nebude tak horký, ale to je tak asi všude.

Při prohlídce hlavního města Pennsylvánie Harrisburgu, kde žijeme. Z centra dýchá koloniální éra. A historky o vzniku hlavního města jsou koukám všude podobné.

Já a Ingjai máme aspoň delší prázdniny, můžeme si užívat Ameriku, koukat na televizi na Netflix, chodit po sousedství a obdivovat na sebe kolmý ulice, posekaný trávníky, vlastenecký vlajky na každém druhém domě a divit se, jaktože tady nikdo nemá plot a nebo se stát dítětem, což je v téhle rodině běžné, a pořádat s dětma vodní bitvy, skákat panáka a hrát Twistra.

Poslední dva poznatky:

V Americe nemusíte umět vařit. V obchodě se prodává hliníková mísa s předpřipravenýma bramborama proloženýma sýrem a brokolicí, kterou jen strčíte do trouby a máte navařeno. Péct taky nemusíte, třeba narozeninové dorty jsou tu v obchodě téměř hotové, musíte jen dopsat jméno a věk oslavence.

Motivační řeči. Heslo naší školy je Be great every day, kancelář školy má na stěně Remember what seemed impossible yesterday is tomorrow´s reality, pořád Be future focused, Be constant, Be self-confident, všechno zvládneš, seš dobrej, seš borec, máš velký cíle, jdi si za nima, makej, to dáš. Kamarádka Bětka je v Kentucky a její americký bratr jí řekl, že prý stačí, když pozameteš chodník a 20 lidí tě začne chválit a obdivovat, jak jsi to dobře udělal. Tyhle řeči mi trošičku vadí, ale za chvíli si toho asi přestanu všímat.

Mějte se bájo, užívejte poslední dny práznin!

Hit the runway

Na svůj první příspěvek na tento blog jsem dlouho čekala. Popravdě jsem nevěděla, jak začít a jak to celé pojmout. Mohla jsem ho napsat hned v ten moment, kdy jsem se rozhodla, že budu psát blog a založila ho. Nebo když jsem byla umístěná do hostitelské rodiny a věděla naprosto jistě, že pojedu do USA. Nebo když jsem dostala vízum a věděla jsem to ještě jistěji než jistě.

Nikoliv, odkládala jsem a blog žil svým životem několik měsíců bez jediného mého zásahu.

A teď sedím v letadle z Prahy do New Yorku a rozhodla jsem se, že to je ten správný moment. Ve vzduchu, na neutrální „půdě“, už ne doma, ale ještě ne v cizině. Evropa uzavřená, Amerika neotevřená.

Kdybych měla rychle zrekapitulovat to, co mému sedadlu 19A v letadle společnosti Delta Airlines předcházelo, bylo by to asi takhle:

• Před několika lety jsem se díky kamarádkám dozvěděla, že existuje možnost studovat po různě dlouhou dobu v zahraničí. Hned jsem věděla, že to bude mým velkým snem.
• Řekla jsem to doma rodičům. Ti byli toho názoru, že je to skvělá zkušenost a mohla bych to zkusit. Podpořili mě a za to jsem jim velmi vděčná, za to, jak jsou sami stateční, že mě pouští, za to, že do mě investují a za jejich světáckého ducha. Bez nich by na sedadle 19A neseděla.
• Sama jsem si začala hledat možnosti – do jaké země, na jak dlouho, zda přes agenturu a pokud ano, přes jakou.
• Rozhodla jsem se pro Spojené státy – jejich vláda velmi podporuje a sponzoruje zahraniční studenty, což se odrazí na ceně pobytu i široké nabídce. Rozhodli jsme se pro agenturu Studyline, která nám byla zkrátka sympatická a to, co nabízela, bylo přesně to, co jsem já chtěla, navíc v porovnání agentur za velmi dobrou cenu. Jet do USA bez agentury je nemožné, nebo šíleně komplikované, střední školy zkrátka neberou zahraniční studenty jen tak, „z chodníku“, pouze zprostředkované a prověřené agenturou.
• Vyplňování přihlášky – dostáváme se do komplikované části. Tolik papírů a papírů, tolik otázek, požadovaných informací a dokumentů, to jsem ještě nezažila. Ale tak má to zřejmě svůj důvod. Když si teď vzpomenu, jak jsem běhala na několikrát do nemocnice, aby mi zjistili, zda mám protilátky na tuberkulózu a dřepovala v ordinaci, aby mi zjistili tep v zátěži, po zátěži, ve stoje, v sedě a v leže, jak na mně má třídní profesorka musela sepisovat hodnocení a já jí to překládat do angličtiny, jak jsem hledala fotky z mých aktivit, na kterých se usmívám (ano, to byl požadavek), nechce se mi tomu ani věřit. Ano, to všechno jsme museli podstoupit pro sedadlo 19A do Ameriky.
• Pak mě umístili do rodiny! To byla velká událost. Dozvěděla jsem se, že budu bydlet s rodinou s pěti dětmi a psem v Harrisburgu, hlavním městě Pensylvánie.
• Pohovor na ambasádě. K tomu potřebujete strašně moc dokumentů a taky vyplnit elektronickou žádost o vízum, kde musíte odpovídat na otázky typu zda jste terorista, účastnili jste se na nabírání dětí do armády, znásilnili jste někdy někoho, jedete do spojených států za účelem obchodu s lidmi a tak. Jinak ale mnoho povyku pro nic, na americké ambasádě jsem strávila 2 hodiny, z nichž 1 hodinu 50 minut čekáním. V deseti minutách jsem stihla odpovědět úřednici na několik otázek, dostat vízum a ještě posloužit jako svědek a tímto titulem podepsat nějaké dokumenty Američance, která prodávala dům na Floridě.
• Dozvěděla jsem se, že v rodině se mnou bude ještě jedna exchange studentka. Z Thajska, jmenuje se Sarinrat ale mám jí říkat Ingjai. Zajímavý. Takže ne 8, ale 9 lidí v domě!
• Stopadesátosum dalších dokumentů a poběhávání po poštách, úřadech, překladatelích a podobně.
• Loučení. No, víte jak. Prostě loučení. Lidi, které máte rádi, máte rádi ať se děje cokoliv a i kdyby jste se neloučili, rádi je mít budete. No a lidi co nemusíte prostě nemusíte, tak se s nima nemusíte snad ani loučit.
• Letiště. Tam jsme jeli jen já, mamka a taťka. Když jsem si šla pro palubní vstupenku a odbavit kufr, ve frontě mě zastavil (jako tedy každého v té frontě) mladý můž od Delta Airlines a začal křížový výslech. Gestapo. Louis de Funés, svítící vám do obličeje lampou. V průběhu několika minut na mě zaútočil palbou naprosto nesmyslných otázek. Kam letím, jak se jmenuje město, kde budu pobývat, co studuju, co mám ráda za hudbu, jaká je moje oblíbená písnička, co je můj oblíbený předmět, jak se jmenuje učitel toho předmětu, kdo balil můj kufr, čí jsou věci v mém kufru, kde byl kufr po dobu od sbalení do této chvíle. Nepříjemné, když musíte odpovídat rychle na všechno, na co se vás naprosto cizí člověk ptá. Chtěla jsem se zeptat, co je on zač, proč ho to zajímá, popřípadě co on poslouchá za hudbu, ale nedal mi šanci se ani nadechnout. Jasně, je to nějaká zkouška toho, jak se zachováte a v dnešní době se takovým opatřením snad ani nedivím, ale je to zkrátka nepříjemné. Ale výslechem jsem prošla a dostala jsem potvrzovací samolepku na pas. Podobná, jako bývá na jabkách nebo banánech.
• Nakonec mi odbavili kufr, naposledy jsem se rozloučila s rodiči a šla do mezinárodního prostoru. Zavřely se vrátka a já byla sama. Tak jsem si koupila kafe a za chvíli už seděla v letadle.

A teď čekám, až přistaneme v NYC, setkám se na letišti s rodinou a dojedeme k nim domů do Harrisburgu.

Tak zatím čaio!