Hit the runway

Na svůj první příspěvek na tento blog jsem dlouho čekala. Popravdě jsem nevěděla, jak začít a jak to celé pojmout. Mohla jsem ho napsat hned v ten moment, kdy jsem se rozhodla, že budu psát blog a založila ho. Nebo když jsem byla umístěná do hostitelské rodiny a věděla naprosto jistě, že pojedu do USA. Nebo když jsem dostala vízum a věděla jsem to ještě jistěji než jistě.

Nikoliv, odkládala jsem a blog žil svým životem několik měsíců bez jediného mého zásahu.

A teď sedím v letadle z Prahy do New Yorku a rozhodla jsem se, že to je ten správný moment. Ve vzduchu, na neutrální „půdě“, už ne doma, ale ještě ne v cizině. Evropa uzavřená, Amerika neotevřená.

Kdybych měla rychle zrekapitulovat to, co mému sedadlu 19A v letadle společnosti Delta Airlines předcházelo, bylo by to asi takhle:

• Před několika lety jsem se díky kamarádkám dozvěděla, že existuje možnost studovat po různě dlouhou dobu v zahraničí. Hned jsem věděla, že to bude mým velkým snem.
• Řekla jsem to doma rodičům. Ti byli toho názoru, že je to skvělá zkušenost a mohla bych to zkusit. Podpořili mě a za to jsem jim velmi vděčná, za to, jak jsou sami stateční, že mě pouští, za to, že do mě investují a za jejich světáckého ducha. Bez nich by na sedadle 19A neseděla.
• Sama jsem si začala hledat možnosti – do jaké země, na jak dlouho, zda přes agenturu a pokud ano, přes jakou.
• Rozhodla jsem se pro Spojené státy – jejich vláda velmi podporuje a sponzoruje zahraniční studenty, což se odrazí na ceně pobytu i široké nabídce. Rozhodli jsme se pro agenturu Studyline, která nám byla zkrátka sympatická a to, co nabízela, bylo přesně to, co jsem já chtěla, navíc v porovnání agentur za velmi dobrou cenu. Jet do USA bez agentury je nemožné, nebo šíleně komplikované, střední školy zkrátka neberou zahraniční studenty jen tak, „z chodníku“, pouze zprostředkované a prověřené agenturou.
• Vyplňování přihlášky – dostáváme se do komplikované části. Tolik papírů a papírů, tolik otázek, požadovaných informací a dokumentů, to jsem ještě nezažila. Ale tak má to zřejmě svůj důvod. Když si teď vzpomenu, jak jsem běhala na několikrát do nemocnice, aby mi zjistili, zda mám protilátky na tuberkulózu a dřepovala v ordinaci, aby mi zjistili tep v zátěži, po zátěži, ve stoje, v sedě a v leže, jak na mně má třídní profesorka musela sepisovat hodnocení a já jí to překládat do angličtiny, jak jsem hledala fotky z mých aktivit, na kterých se usmívám (ano, to byl požadavek), nechce se mi tomu ani věřit. Ano, to všechno jsme museli podstoupit pro sedadlo 19A do Ameriky.
• Pak mě umístili do rodiny! To byla velká událost. Dozvěděla jsem se, že budu bydlet s rodinou s pěti dětmi a psem v Harrisburgu, hlavním městě Pensylvánie.
• Pohovor na ambasádě. K tomu potřebujete strašně moc dokumentů a taky vyplnit elektronickou žádost o vízum, kde musíte odpovídat na otázky typu zda jste terorista, účastnili jste se na nabírání dětí do armády, znásilnili jste někdy někoho, jedete do spojených států za účelem obchodu s lidmi a tak. Jinak ale mnoho povyku pro nic, na americké ambasádě jsem strávila 2 hodiny, z nichž 1 hodinu 50 minut čekáním. V deseti minutách jsem stihla odpovědět úřednici na několik otázek, dostat vízum a ještě posloužit jako svědek a tímto titulem podepsat nějaké dokumenty Američance, která prodávala dům na Floridě.
• Dozvěděla jsem se, že v rodině se mnou bude ještě jedna exchange studentka. Z Thajska, jmenuje se Sarinrat ale mám jí říkat Ingjai. Zajímavý. Takže ne 8, ale 9 lidí v domě!
• Stopadesátosum dalších dokumentů a poběhávání po poštách, úřadech, překladatelích a podobně.
• Loučení. No, víte jak. Prostě loučení. Lidi, které máte rádi, máte rádi ať se děje cokoliv a i kdyby jste se neloučili, rádi je mít budete. No a lidi co nemusíte prostě nemusíte, tak se s nima nemusíte snad ani loučit.
• Letiště. Tam jsme jeli jen já, mamka a taťka. Když jsem si šla pro palubní vstupenku a odbavit kufr, ve frontě mě zastavil (jako tedy každého v té frontě) mladý můž od Delta Airlines a začal křížový výslech. Gestapo. Louis de Funés, svítící vám do obličeje lampou. V průběhu několika minut na mě zaútočil palbou naprosto nesmyslných otázek. Kam letím, jak se jmenuje město, kde budu pobývat, co studuju, co mám ráda za hudbu, jaká je moje oblíbená písnička, co je můj oblíbený předmět, jak se jmenuje učitel toho předmětu, kdo balil můj kufr, čí jsou věci v mém kufru, kde byl kufr po dobu od sbalení do této chvíle. Nepříjemné, když musíte odpovídat rychle na všechno, na co se vás naprosto cizí člověk ptá. Chtěla jsem se zeptat, co je on zač, proč ho to zajímá, popřípadě co on poslouchá za hudbu, ale nedal mi šanci se ani nadechnout. Jasně, je to nějaká zkouška toho, jak se zachováte a v dnešní době se takovým opatřením snad ani nedivím, ale je to zkrátka nepříjemné. Ale výslechem jsem prošla a dostala jsem potvrzovací samolepku na pas. Podobná, jako bývá na jabkách nebo banánech.
• Nakonec mi odbavili kufr, naposledy jsem se rozloučila s rodiči a šla do mezinárodního prostoru. Zavřely se vrátka a já byla sama. Tak jsem si koupila kafe a za chvíli už seděla v letadle.

A teď čekám, až přistaneme v NYC, setkám se na letišti s rodinou a dojedeme k nim domů do Harrisburgu.

Tak zatím čaio!