Díkůvzdání a jiné americké Trumpoty

Hoj kočičky a kocourci!
Tak my už máme po všech Díkůvzdáních, krocanech, pájích, nakupování televizí, rvaní se v obchodech a já už nemám jediný zbytek důvodu odkládat napsání nového článku. Dlouho jsem čekala na polibek Múzy (měsíc konkrétně), ona se ale asi líbá někde jinde, šťastný to jedinec! Tak já jsem si alespoň na to moje psaní vzala dlouhé rukávy, tak třeba něco vytáhnu.

Začnu jedním velmi brzkým středečním ránem, kdy se mi orosilo čelo. Mapa Spojených států se totiž začervenala (což můžete chápat jak ve smyslu politickém, tak emocionálním), byl zvolen nový prezident a já jsem dostala strach o své místo pod americkým sluncem. To víte, nepracuju, neplatím, jenom čerpám...

Samozřejmě žertuji. Což je ale nemístné, protože situace je to vážná. Byla jsem tu svědkem velkého mezníku v americké historii. Snad se ale nebudete zlobit, když se k tomuto tématu nebudu sáhodlouze vyjadřovat, jelikož potřebu vyjádřit se sdílelo velké množství lidí a myslím, že toho máme všichni tak nějak hodně a dost. Zmíním jen 4 shrnující fakta: 1) možná jste nevěděli, že bylo více než dva kandidáti, 2) od lidí sice dostala více hlasů Hillary Clinton, ale kvůli systému volby v jednotlivých státech, nikoliv přímé volby plošně v celém USA, to nebylo nic platné 3) Američané říkají, že jejich společnost je nejrozdělenější, co pamatují, 4) chodím do školy, kde VĚTŠINA lidí je různého původu a ras (z Latinské Ameriky, Afriky, Asie...) a věřte mi, ta škola nebyla veselé místo v den po volbách. V mém okolí jednoznačně negativní ohlasy.

Ale hlavně, moji vrstevníci se tady moc o politiku nezajímají. Přišlo jim strašně zvláštní, proč se jako já starám o jejich prezidenta. Mě to přece nijak neovlivní! Ale já jim to nezazlívám. Ona jak je ta Amerika veliká, tak je těžký zabývat se tím, co je za jejíma hranicema. My to máme v naší České republice jednodušší, tam ani pořádně nevyvětráte Harleye a už jste na Rozvadově.
Potom jsme slavili dvoje narozeniny. První byly naší malé "sestřenice" Lalany, měla 2 roky a slavili jsme je v Chuck E. Cheese´s. Ačkoliv nejsem háklivá na hluk a hodně dětí, tohle bylo něco. Chuck E. Cheese´s je restaurace/herna pro děti, v jedné zóně jsou stoly, v druhé různé druhy arkádových her. Je to ta nejtypičtější Amerika, jakou si můžete představit. Prostě hrůza. Na druhou stranu, děti jsou tam nadšený a kvůli dětem se tam chodí, že. Ingjai má zajímavý zvyk, že nikdy neřekne "to se mi nelíbí," ale vždycky jen "líbí se mi to, ale ne moc". To je její nejvíc negativní komentář. A proto já si tuto diplomatickou poznámku vypůjčím a řeknu vám, že v Chuck E. Cheese´s se mi líbilo, ale ne moc.

Druhé narozeniny jsem si užila víc. Nejstarší bratr Jonathan slavil 13 a přál si jít na oběd do thajské restaurace. To nám udělalo radost všem, protože je to jídlo, ale nejvíc asi Ingjai, protože je to thajské jídlo a protože tam pokecala se servírkou. Objednala si strašně moc jídel a vypadala moc šťastně. My už jsme tak fajn nevypadali, protože jsme ochutnali její předkrm a asi 10 minut jsme brečeli, smrkali, vyplazovali jazyky a celkově se sebou měli dost práce. Ona to jedla po lžících a jenom se nám tiše smála.

Pak jsme poznali divoký Pensylvánský počasí. Ještě v pátek jsme byly s Ingjai v tričku a kraťasech běhat, moc se nám to líbilo.

A v sobotu sněžilo. Ingjain první sníh v životě na ní přišel na parkovišti před supermarketem, což neni moc romantický, ale určitě to byl zážitek. Já jsem jí pak ukazovala, že je zmrzlá země a jí se to tuze líbilo.
Následně jsem se přihlásila do školního muzikálu. Abych to uvedla na pravou míru, už do druhého. Že jsem se nezmínila o výsledku a představení toho prvního? Toť pravda! Neboť jsem byla vykopnuta. Ne, to je silné slovo, domluvila jsem se s naším "režisérem", že dobrovolně odejdu, protože jsem nebyla skoro na žádném nácviku. To protože jsem byla ve Virginii a Washingtonu, D.C. a to mi za to stálo! Takže teď je druhý pokus.
Potom přišlo Díkůvzdání, neboli anglicky Thanksgiving. Někdo to pokládá za náboženský svátek, kdy se děkuje Bohu, ale slaví to i lidé, kteří nevěří. Smyslem je být vděčný za to, že máme co jíst a kde bydlet a že žijeme v tak "skvělé" zemi, jakou je Amerika. Také se říká, že to má původ v době kolonizace, tedy vděk za to, že domorodí obyvatelé nakrmili kolonizátory a nenechali je zahynout a "poskytli" jim jejich krásnou americkou zemi. Pokud vám nesedí slovo "poskytli", nejste sami. Někteří lidé nesouhlasí se slavením Díkůvzdání, protože se oslavuje blahobyt, který mají ale jen díky hrozným činům, které byly spáchány na domorodých obyvatelích.

Každopádně ale definice Díkůvzdání od běžného Američana zní asi nějak jako "prostě přijedou příbuzní a sedíš a jíš, dokud ti není špatně". Tak tomu skutečně je. Naše americká maminka, Ingjai, já a nejstarší bratr Jonathan jsme připravovali spoustu jídla, už od předešlé noci. Dělali jsme dva krocany, bramborovou kaši a dva jablečné páje. A k tomu dva cheesecaky, protože měla 19. narozeniny naše nejstarší sestra Nicole a to jsou její nejoblíbenější dorty.

Nalevo jablečné páje, napravo dole dýňové páje, napravo nahoře cheesecake

Eggnog

Pak přijela naše americká babička a dovezla asi pět dýňových pájů a pečenou kukuřici (s vajíčkem a

kousky chleba, něco jako žemlovka) a nakonec jsme to zapíjeli nápojem eggnog, který sestává z mléka, bílků, smetany, koření a spoooousty cukru, pije se to teplé a je to takové... zajímavé. 

No jo, babičky to vždycky zachrání!

V den Díkůvzdání je dopoledne v New Yorku slavný průvod se spoustou kostýmů, velkých balónu a hudbou, který má tradici už od roku 1924. My jsme ho sledovali alespoň v televizi. Pak se začala scházet celá rodina, hodně se jedlo a pak jsme hráli všichni společně hry.

Macy´s Thanksgiving parade

Hry s námi hráli i babička s dědou a prababička

To bylo ve čtvrtek. Den poté byl Black Friday, neboli Černý pátek, den, kdy BY MĚLY být nějaké úžasné slevy na elektroniku a celkově všechny druhy zboží. Horečka začíná už právě ve čtvrtek večer a největší nával je přes noc, všechny obchody mají noční otevírací dobu a nejlepší kšefty jsou prý tak okolo druhé hodiny ranní. My jsme se šli podívat pozdě v noci ve čtvrtek, ale popravdě, nic extra. To, že je na něco sleva 50 % mi dnes přijde jako něco naprosto běžného. Možná jsme byli jen na špatném místě, ale podle mě je to jen velký obchodnický manipulátorský tah.
Nicméně nějaké ty slevy jsem našla na internetu v pátek a myslím, že to je mnohem lepší, než se nechat zabíjet v obchodních domech. Ano, lidi umírají. Kvůli televizím. Ano.

Teď máme volno, takže si můžeme užívat volného času, koukáme na klasické americké filmy a jíme zbytky krocana. Jo a taky jsme ozdobili stromeček, to se dělá tady v Americe právě na Díkůvzdání a od té doby je tu už vánoční čas. Myslím, že Ingjai to musí přijít zvláštní, proč jako máme strom vevnitř, ale nakonec si myslím zdobení užila.

Dokonce máme s Ingjai svoje ozdoby na stromečku, společně se jmény ostatních členů rodiny!



A tímto končím, protože už nemám nic v rukávu,
zato náš pes Junior má rolák s rukávama,
tváří se z toho moc nešťastně,
ale o tom jsem vyprávět nechtěla
nechci ho zahanbovat
a navíc mi nejde rýmovat
takže konec a čau
Verča

Věci, které v Česku nemáme

Jujky, to jsem zase zapomněla, že jsem vlastně ta bloggerka a že bych měla pravidelně přispívat na můj blog! Nechte mě tedy prosím napravit mé hříchy, kterých hořce lituji, a nechte mě povyprávět vám nějaké ty Novosvětské zážitky.

První zmíním HOMECOMING.
Pokud nevíte, co to je a co je smyslem, není vůbec za co se stydět. Smysl této akce nechápu ani já, ani nikdo v mém okolí. Ale prostě se to dělá. Při poznávání jiné kultury je někdy potřeba přestat pátrat po logických vysvětleních a jednoduše přijmout podivuhodná fakta.
Homecoming je něco jako ples jen pro studenty (nikoliv příbuzné či učitele), který se pořádá ve velké školní tělocvičně. Celkově bych řekla, že je to spíše mnoho povyku pro nic, ale najde se pár zajímavostí. První je zvaní dívek. Samozřejmě se můžete zeptat obyčejně, mezi čtyřma očima, ale vy jste Američani, takže uděláte něco VELKÝHO. Chudáci kluci vytvoří obrovskou ceduli, kterou hezky vybarvěj, polepěj třpytkama a napíšou na ní něco jako "buď mou homecoming slečnou", "každý fotbalista potřebuje svou roztleskávačku" a podobný srdceryvný slogany. Aby toho chudák chlapec neměl málo, musí ceduli slečně ukázat někde před hodně lidma, obvykle v jídelně, kde je tak 300 lidí. Nebo třeba přemluví svých dvacet kamarádů, kteří drží každý jedno písmeno a v řadě vedle sebe stvoří pozvání na homecoming. Pak se tleská, píská, pláče, skáče, a tak.



Druhá zajímavost, už součástí večera, je photo booth, z amerických filmů tak dobře známa černá kabinka, kam si vlezete se svými kamarády a děláte ztřestěný fotky, který se hned vytisknou a můžete si je odnést.

A naposled zmíním homecoming court. To se vybere z celé školy tak 5-6 párů (nemusí to být skutečný pár, jen pro účel homecomingu) a z nich se předem anonymně volí jeden pár, který potom dostane korunu a korunku a mají titul homecoming king and queen, neboli král a královna homecomingu. To je vše, nic jiného to neobnáší, je to vlastně velmi samoúčelný titul. Ačkoliv jde vlastně jen o popularitu, která myslím není měřítkem kvality, já znám slečnu, která se stala královnou na naší škole a jsem moc ráda, že to vyhrála, protože je to jedna z nejsympatičtějších holek, co jsem tu potkala. Dělá se mnou atletiku, je to koulařka :-)

Naši homecoming queen and king

Potom jsme byli ve Washingtonu, D.C, hlavním městě USA! Tohle místo mě úplně nadchlo, má moc hezkou atmosféru. Původně jsem si ho představovala hodně rušné, ale se svými 650 000 obyvateli je to takové klidnější, důstojné město, které dýchá historií. Navštívili jsme spoustu památek a protože ve Washingtonu, D.C. jsou všechna muzea zadarmo, tak jsme se jich pokusili navštívit co nejvíce.

Washington monument

U.S. Capitol

Bílý dům

Lincolnův památník

Národní památník Druhé světové války

Každá z 4048 hvězd na památníku reprezentuje 100 amerických obětí Druhé světové války 

Památník Války ve Vietnamu

Tato zeď je celá pokrytá jmény obětí Války ve Vietnamu

Muzeum americké historie (ne jen války, ale i kultura aj.)

Muzeum umění

Galerie moderního umění

Muzeum afroamerické kultury

Další víkend jsme si s celou rodinou udělali vlastní podzimní prázdniny, protože nic takového americké školy nedodržují, a jeli jsme na čtyři dny do Virginie. Bydleli jsme v krásném domě v horách, uprostřed listnatých lesů, které byly v podzimním čase jako paleta barev. Konkrétně to byly Blue Ridge Mountains, které jsou součástí Apalačského pohoří. Žije tam prý hodně černých medvědů, my jsme ale bohužel/bohudík žádného nepotkali. Hodně jsme chodili na túry a taky koukali na filmy, u čehož jsem zjistila, že mi začíná lehce vadit britský přízvuk, ze kterého si Američani dělají často legraci. A taky jsme skládali puzzle. Hodně puzzlí.

Navštívili jsme University of Virginia, prý jednu z nejlepších univerzit v USA. Úplně mě nadchla, je v malém městě Charlottesville, které je plné mladých lidí, snad tam ani nežije moc nikdo jiný, než studenti. Ti jsou se svými učebnicemi a notebooky úplně všude. Univerzitu založil 3. americký prezident Thomas Jefferson. Ačkoli byl autorem Deklarace nezávislosti, jejíž součástí byla také slova "všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni", na stavbě a později i chodu univerzity pracovali jeho afroameričtí otroci.

University of Virginia

Problémy afroamerického obyvatelstva jsou pro mě úplnou novinkou, jelikož v Česku zkrátka nežijí. Tady mají ale tito lidé dlouhou, bohužel ne zcela příjemnou historii. Ačkoli doby otroctví jsou ve Spojených státech dávno pryč, stále je tu cítit místy lehká nerovnost. Je smutné, že okres, ve kterém žiji, má dvě střední školy, na jednu z nichž chodí spíše běloši a na druhou spíš Afroameričané (tam chodím taky já). Hodně nápadné to bylo na tribunách při fotbalovém zápasu mezi námi. Ano v Americe, té zemi svobody, práv, rovnosti a šancí. Jistě to tak není všude a musím podotknout, že školy si studenty rozdělují podle oblastí a v jedné oblasti města žije zkrátka víc těch a v druhé zase víc oněch. Ale i tak je to prostě selekce. Na naší škole je klub afroamerických studií, který sem tam navštívím a je hodně zajímavé bavit se o těchto věcech přímo s těmi lidmi. Člověk pochopí, že lidé tmavší pleti budou vždy víc kamarádi mezi sebou, než s bílýma, protože si zažili stejné urážky a zacházení, protože mají všichni větší pravděpodobnost, že jim budou uděleny vyšší tresty za stejné činy (smutný fakt), protože mají všichni stejný strach, že příště bude bílým policistou zastřelen jejich nevinný otec nebo bratr. Naučila jsem se třeba taky, které slova je lepší neříkat a jak moc to pro ně znamená, být oslovován správně. Jinak ale na naší škole panuje mezi všemi barevnými i nebarevnými lidmi dobrá nálada. Moje kamarádka je Afroameričanka a děláme si ze sebe často nekorektní fórky. I ty ale mají svou mez. Jsou prostě věci, které by člověk ani v žertu neměl říct.




A na závěr nejde nezmínit Halloween. Americká klasika, důvod, proč jíst sladkosti, proč se bát, proč vyřezávat dýně, proč pít dýňové latté, proč vymýšlet kostýmy, proč být dítětem. Okolo tohoto svátku se už od září točí úplně všechno. Jsou to vlastně naše dušičky, ale nebyli by to Američani, kdyby z toho neudělali něco víc. Každý si to může slavit (nebo neslavit) jak chce. Naše rodina má třeba k tomuto svátku výhrady, protože jsou křesťané a Halloween je hodně o zlu, strachu a záhrobí, s čímž oni prostě nesouhlasí. Proto nedělají nic strašidelného, jenom se oblečou do kostýmů oblíbených postav a jsou spolu. Druhý extrém jsou ale lidé, kteří si kvůli Halloweenu kupují do domu umělé pavučiny a na trávníku jim sedí kostlivci, duchové a pavouci.



O Haloweenu po setmění jdou děti (nepsané pravidlo je do 12 let věku) po sousedství, většinou s rodiči. Domy, které mají rozsvícená světla před domem tak dávají znamení, že rozdávají sladkosti. Dokonce se v poslední době rozmohl zvyk domů s modrou dýní nebo modrými světly, které jsou značkou toho, že nabízí sladkosti pro děti s alergiemi a různými dietami.



No a děti zaklepou a řeknou "trick or treat", neboli "trik nebo sladkost"! Když jsem se ptala po původu tohoto hesla, opět nikdo nevěděl, jak to vzniklo. Pravděpodobně to znamená "dejte mi sladkost, nebo vám ukážu trik/nějak vás podvedu/ošálím/udělám nějakou lumpárnu". Na to ale nikdy nedojde, protože si děti vždycky můžou naládovat košíček čokoládama, lízatkáma, žvýkačkama a bonbónama.




A tímto asi všechna má moudra pro dnešek končí, mějte bájo život a zase někdy!

Chodím na záchod potmě

Omlouvám se za poněkud obhroublý nadpis článku, ale chtěla jsem nějak výstižně vyjádřit, že jsem Ameriku začala vnímat jinak. Prostě chodím v noci potmě na záchod a to musím jít o patro níž, přeskákat koše s prádlem a najít na stropě vypínač. A to v polospánku. To člověk na návštěvě neudělá, musel by mít baterku. Já už se tu ale necítím jako na návštěvě.
Jsou tomu tři týdny od posledního příspěvku a já nějak ztrácím nutkání všechno psát. Není to ale tím, že bych neměla o čem. Jen jsem pobyt tady začala vnímat prostě jako život, realitu, něco běžného, automatického.  Dovoluju si na sourozence, vyrušuju při hodinách, nosim pozdě úkoly, meškám ranní autobusy...no zkrátka, tak nějak se dostávám zase do normálu. A tak mě omluvte, že jsem se nepodělila o můj život amerického studenta ze země, kterou tady nikdo nezná, dřív.
Teď mě ale chytla nálada se ze všeho vypsat, protože těch dojmů tady mám opravdu hodně!

Doma je taky tam, kde je kafe!

Zrovna jsme se vrátili z kostela. Naše rodina je věřící a maminka pracuje v kostele, takže se pohybuju v křesťanském prostředí víc, než kdy dřív. Nikdy jsem nebyla vychovávaná k žádné víře, ale snažím se respektovat a akceptovat. O tom vlastně rok na výměnném pobytu hodně je - bez pochopení a kompromisu by si to tady člověk moc neužil. Musí to být ale oboustranné a já mám to štěstí, že moje americká rodina to pochopení rozhodně má. Nemusím chodit do kostela, když nechci, nikdo mě nepřemlouvá a nic mi nevnucuje, nikdo se mě nesnaží předělat. Sem tam si ale s americkou rodinou povídáme o křesťanství a je to pro mě obohacující slyšet, jak to vidí oni a rozhodně se tím učím. A nakonec, sem tam do kostela jdu, protože mě to zajímá a jsou tam docela fajn lidi. A kafe. Někdy je toho na mě ale moc, přijdu si zvláštně, až nepatřičně. Jako kdybych byla černá ovce. Naštěstí jsme ale černý ovce vždycky dvě - v kostele je se mnou vždycky Ingjai, která věří v Buddhu. Její přítomnost mi dodává takovej nadhled nad celou situací. Popřípadě si pak doma poslechnu Black Sabbathy, čímž se dostanu do zpět rovnovážného stavu.

Jak už jsem ale řekla, lidi v kostele jsou moc hodný a taky si hodně pomáhají. Jak se dozvěděli, že naše americká mom má doma dvě zahraniční studentky, začali nám posílat oblečení, spoustu nových a fakt hezkých věcí, až se divím, kde to všechno berou. A představte si, poslali mi pytel bot. MOJÍ VELIKOSTI, kterou musím normálně kupovat jedině v obchodech s nadměrnou obuví. Prostě tak, zadarmo. Asi je někdo už nosil, ale vypadají skvěle, takže mám teď 5 párů bot, které bych jinak velmi těžce sháněla.

Konečně nebudu muset chodit bosa! :-D

Jinak naše rodina už nás vzala úplně jako svoje a trávíme s nima někdy moc hezký chvilky. Americká mom tomu dala trefný název FFF- Forced Family Fun, neboli nucená rodinná zábava. Třeba o víkendu jsme byli kempovat, asi dvě hodiny od hlavního města, bylo to úplně romantický, podzimní les, slunce, pohoda. Hodně jsme grilovali, samozřejmě domácí hamburgery a kukuřici, vyprávěli jsme strašidelný příběhy, chodili na túry a taky jsem tam nastydla.

Hodně dětí, hodně listí, hodně srandy, hodně zima, prostě FFF

Řekla jsem Ingjai, že vypadá jako Eskymák...

... tak mi na oplátku řekla, že vypadám jako terorista

Zajímavá příhoda je, že se na naší škole málem střílelo. Teda vlastně ani ne málem. Prostě nějací dva vtipálci poslali na školu mail s fotkou, na které byla ruka držící zbraň, se vzkazem, že budou střílet. Studenti se to dozvěděli a začali posílat různě překroucený informace ven, takže nakonec přijela spousta rodičů vyzvednout svoje děti a ve škole nás zůstala půlka. Nic se samozřejmě nestalo, na druhou stranu ale člověk nemá dobrej pocit, protože byly v Americe případy, kdy to bohužel nebyl jen planý poplach. Nakonec se člověk ani nediví, že tady mají tolik bezpečnostních opatření. Například třídy jsou zvenku neustále uzamčené, dostanete se do nich jen když vám otevře někdo zevnitř. To samé je s celou budovou školy. Taky pořád nacvičujeme různý evakuace, požární cvičení a tak, takže to někdy člověku přijde fakt přehnaný, ale na druhou stranu, zrovna Američani k tomu mají asi důvody.

Dále bych měla zmínit mimoškolní aktivity. Co se týče sportu - dlouho jsem chtěla vyzkoušet něco vyloženě americkýho, ale podzimní sezóna byla už v půlce, tak mě nikde moc nechtěli přijmout jako úplnýho začátečníka. Byla jsem docela zoufalá, tak jsem prostě chodila po odpoledních do školní posilovny, kde jsem chtěla přečkat do začátku zimní sezóny. No a asi tomu osud chtěl, že se mě tam jednoho dne jeden chlapík zeptal, jestli jsem náhodou někdy nedělala nějakou atletiku nebo tak něco. Tak jsem mu řekla, že jsem atletiku nebo tak něco náhodou dělala. Vyklubal se z něj trenér atletiky (americkýho Track & Field) a říkal, jestli nechci atletit. A tak už jsem byla na prvních dvou trénincích.

Bohužel ze mě nebude ani roztleskávačka...

...ani wrestler...

...ani hráč tohohle divnýho florbalu (řikaj tomu pozemní hokej)

Dále jsem součástí taneční skupiny ve školním muzikálu, představení se bude jmenovat Noc na Brodwayi. Bohužel tenhle muzikál bude mít taneční doprovod jen ke dvěma písním, ale alespoň jsem se dostala do toho prostředí a dozvěděla jsem se, že bude mnohem větší muzikál na jaře, tak to asi zkusím. Jinak tam zpívá a tančí hodně afroamerických studentů a já jenom zírám, jak úžasný hlasy a pohyby mají, asi to maj fakt v těle nebo co.

Vybavení naší školy je fakt skvělý. Tohle je školní auditorium, sál, kde se odehrávají všechna velká představení a kde se taky schází naše taneční skupina.

Taky jsem se byla konečně podívat na americkej fotbal. Koncentrovanější Ameriku si snad ani neumíte představit. U vstupu se chlapec, co cvakal vstupenky, v půlce pohybu obrátil čelem do pole, položil ruku na hruď a začal zpívat společně s orchestrem hymnu. A tak udělal celý stadion, všichni přestali dělat cokoliv, co dělali, a jen stáli a odevzdaně koukali nebo zpívali. To je docela cítit ten duch Ameriky, jak jsou na to ti lidi hrdí, že jsou jejími občany. Sice jsme prohráli, a ne těsně, ale byl to fakt zážitek. Poprvý jsem viděla v akci roztleskávačky a taky se mi strašně líbí "marching band", orchestr studentů, který hraje v průběhu hry z tribuny. Chtěla jsem se připojit, můj klavír a chabá kytara je mi ale v orchestru k ničemu. Leda bych zkusila činely nebo tak něco, to bych mohla zvládnout :-D

Marching band na tribuně

Zápas amerického fotbalu

To, že už jsem si tu zvykla, ale neznamená, že mi domov nechybí. Člověk může poznat nové věci, ale staré věci nenahradí. Často mi chybí Praha, až tady si uvědomuju, jak mám to město ráda, protože je hezký, je v něm spousta akcí a kultury a prostě žije. Tady žiju vlastně na předměstí, které vypadá spíš jako vesnice a ačkoliv je Harrisburg hlavní město Pensylvánie, rozhodně to není velkoměsto. Donald Trump například řekl, že to tu vypadá jako ve válečný zóně. Nicméně Donald Trump řekl spoustu věcí a na tuto bych mu odvětila pouze: "WRONG."

Harrisburg

Mohla bych psát ještě dál a dál, ale musim dělat úkoly, kterejch je tady teda fakt hodně. Je to lehký, ale zabírá to hodně času.
Takže to je asi pro dnešek vše, tak mějte se sluníčkově, pozdravujte Andreje a zase někdy!