Chodím na záchod potmě

Omlouvám se za poněkud obhroublý nadpis článku, ale chtěla jsem nějak výstižně vyjádřit, že jsem Ameriku začala vnímat jinak. Prostě chodím v noci potmě na záchod a to musím jít o patro níž, přeskákat koše s prádlem a najít na stropě vypínač. A to v polospánku. To člověk na návštěvě neudělá, musel by mít baterku. Já už se tu ale necítím jako na návštěvě.
Jsou tomu tři týdny od posledního příspěvku a já nějak ztrácím nutkání všechno psát. Není to ale tím, že bych neměla o čem. Jen jsem pobyt tady začala vnímat prostě jako život, realitu, něco běžného, automatického.  Dovoluju si na sourozence, vyrušuju při hodinách, nosim pozdě úkoly, meškám ranní autobusy...no zkrátka, tak nějak se dostávám zase do normálu. A tak mě omluvte, že jsem se nepodělila o můj život amerického studenta ze země, kterou tady nikdo nezná, dřív.
Teď mě ale chytla nálada se ze všeho vypsat, protože těch dojmů tady mám opravdu hodně!

Doma je taky tam, kde je kafe!

Zrovna jsme se vrátili z kostela. Naše rodina je věřící a maminka pracuje v kostele, takže se pohybuju v křesťanském prostředí víc, než kdy dřív. Nikdy jsem nebyla vychovávaná k žádné víře, ale snažím se respektovat a akceptovat. O tom vlastně rok na výměnném pobytu hodně je - bez pochopení a kompromisu by si to tady člověk moc neužil. Musí to být ale oboustranné a já mám to štěstí, že moje americká rodina to pochopení rozhodně má. Nemusím chodit do kostela, když nechci, nikdo mě nepřemlouvá a nic mi nevnucuje, nikdo se mě nesnaží předělat. Sem tam si ale s americkou rodinou povídáme o křesťanství a je to pro mě obohacující slyšet, jak to vidí oni a rozhodně se tím učím. A nakonec, sem tam do kostela jdu, protože mě to zajímá a jsou tam docela fajn lidi. A kafe. Někdy je toho na mě ale moc, přijdu si zvláštně, až nepatřičně. Jako kdybych byla černá ovce. Naštěstí jsme ale černý ovce vždycky dvě - v kostele je se mnou vždycky Ingjai, která věří v Buddhu. Její přítomnost mi dodává takovej nadhled nad celou situací. Popřípadě si pak doma poslechnu Black Sabbathy, čímž se dostanu do zpět rovnovážného stavu.

Jak už jsem ale řekla, lidi v kostele jsou moc hodný a taky si hodně pomáhají. Jak se dozvěděli, že naše americká mom má doma dvě zahraniční studentky, začali nám posílat oblečení, spoustu nových a fakt hezkých věcí, až se divím, kde to všechno berou. A představte si, poslali mi pytel bot. MOJÍ VELIKOSTI, kterou musím normálně kupovat jedině v obchodech s nadměrnou obuví. Prostě tak, zadarmo. Asi je někdo už nosil, ale vypadají skvěle, takže mám teď 5 párů bot, které bych jinak velmi těžce sháněla.

Konečně nebudu muset chodit bosa! :-D

Jinak naše rodina už nás vzala úplně jako svoje a trávíme s nima někdy moc hezký chvilky. Americká mom tomu dala trefný název FFF- Forced Family Fun, neboli nucená rodinná zábava. Třeba o víkendu jsme byli kempovat, asi dvě hodiny od hlavního města, bylo to úplně romantický, podzimní les, slunce, pohoda. Hodně jsme grilovali, samozřejmě domácí hamburgery a kukuřici, vyprávěli jsme strašidelný příběhy, chodili na túry a taky jsem tam nastydla.

Hodně dětí, hodně listí, hodně srandy, hodně zima, prostě FFF

Řekla jsem Ingjai, že vypadá jako Eskymák...

... tak mi na oplátku řekla, že vypadám jako terorista

Zajímavá příhoda je, že se na naší škole málem střílelo. Teda vlastně ani ne málem. Prostě nějací dva vtipálci poslali na školu mail s fotkou, na které byla ruka držící zbraň, se vzkazem, že budou střílet. Studenti se to dozvěděli a začali posílat různě překroucený informace ven, takže nakonec přijela spousta rodičů vyzvednout svoje děti a ve škole nás zůstala půlka. Nic se samozřejmě nestalo, na druhou stranu ale člověk nemá dobrej pocit, protože byly v Americe případy, kdy to bohužel nebyl jen planý poplach. Nakonec se člověk ani nediví, že tady mají tolik bezpečnostních opatření. Například třídy jsou zvenku neustále uzamčené, dostanete se do nich jen když vám otevře někdo zevnitř. To samé je s celou budovou školy. Taky pořád nacvičujeme různý evakuace, požární cvičení a tak, takže to někdy člověku přijde fakt přehnaný, ale na druhou stranu, zrovna Američani k tomu mají asi důvody.

Dále bych měla zmínit mimoškolní aktivity. Co se týče sportu - dlouho jsem chtěla vyzkoušet něco vyloženě americkýho, ale podzimní sezóna byla už v půlce, tak mě nikde moc nechtěli přijmout jako úplnýho začátečníka. Byla jsem docela zoufalá, tak jsem prostě chodila po odpoledních do školní posilovny, kde jsem chtěla přečkat do začátku zimní sezóny. No a asi tomu osud chtěl, že se mě tam jednoho dne jeden chlapík zeptal, jestli jsem náhodou někdy nedělala nějakou atletiku nebo tak něco. Tak jsem mu řekla, že jsem atletiku nebo tak něco náhodou dělala. Vyklubal se z něj trenér atletiky (americkýho Track & Field) a říkal, jestli nechci atletit. A tak už jsem byla na prvních dvou trénincích.

Bohužel ze mě nebude ani roztleskávačka...

...ani wrestler...

...ani hráč tohohle divnýho florbalu (řikaj tomu pozemní hokej)

Dále jsem součástí taneční skupiny ve školním muzikálu, představení se bude jmenovat Noc na Brodwayi. Bohužel tenhle muzikál bude mít taneční doprovod jen ke dvěma písním, ale alespoň jsem se dostala do toho prostředí a dozvěděla jsem se, že bude mnohem větší muzikál na jaře, tak to asi zkusím. Jinak tam zpívá a tančí hodně afroamerických studentů a já jenom zírám, jak úžasný hlasy a pohyby mají, asi to maj fakt v těle nebo co.

Vybavení naší školy je fakt skvělý. Tohle je školní auditorium, sál, kde se odehrávají všechna velká představení a kde se taky schází naše taneční skupina.

Taky jsem se byla konečně podívat na americkej fotbal. Koncentrovanější Ameriku si snad ani neumíte představit. U vstupu se chlapec, co cvakal vstupenky, v půlce pohybu obrátil čelem do pole, položil ruku na hruď a začal zpívat společně s orchestrem hymnu. A tak udělal celý stadion, všichni přestali dělat cokoliv, co dělali, a jen stáli a odevzdaně koukali nebo zpívali. To je docela cítit ten duch Ameriky, jak jsou na to ti lidi hrdí, že jsou jejími občany. Sice jsme prohráli, a ne těsně, ale byl to fakt zážitek. Poprvý jsem viděla v akci roztleskávačky a taky se mi strašně líbí "marching band", orchestr studentů, který hraje v průběhu hry z tribuny. Chtěla jsem se připojit, můj klavír a chabá kytara je mi ale v orchestru k ničemu. Leda bych zkusila činely nebo tak něco, to bych mohla zvládnout :-D

Marching band na tribuně

Zápas amerického fotbalu

To, že už jsem si tu zvykla, ale neznamená, že mi domov nechybí. Člověk může poznat nové věci, ale staré věci nenahradí. Často mi chybí Praha, až tady si uvědomuju, jak mám to město ráda, protože je hezký, je v něm spousta akcí a kultury a prostě žije. Tady žiju vlastně na předměstí, které vypadá spíš jako vesnice a ačkoliv je Harrisburg hlavní město Pensylvánie, rozhodně to není velkoměsto. Donald Trump například řekl, že to tu vypadá jako ve válečný zóně. Nicméně Donald Trump řekl spoustu věcí a na tuto bych mu odvětila pouze: "WRONG."

Harrisburg

Mohla bych psát ještě dál a dál, ale musim dělat úkoly, kterejch je tady teda fakt hodně. Je to lehký, ale zabírá to hodně času.
Takže to je asi pro dnešek vše, tak mějte se sluníčkově, pozdravujte Andreje a zase někdy!