úterý 11. dubna 2017

Jsem zpět

Ahoj broučínci,

v březnu jsem se s mými příspěvky trošku pozapomněla. Má výmluva je, že jsem neměla čas. Má pravda je, že jsem čas měla. Mé přiznání je, že jsem nevěděla o čem psát. Můj hořký dodatek je, že jsem prostě líná.
Nyní se mi ale tuze zachtělo to napravit, tak prosím přijměte mou omluvu za zanedbávání a k tomu tento článek :-)

Muzikál
V první řadě bych ráda zakončila mé vyprávění o našem muzikálu, do kterého jsem se zapojila. Je to už celé za námi a my jsme vlastně docela smutní, protože jsme si užili několik měsíců nacvičování a tréninků a legrace a v průběhu tří večerů, tří představení, je to všechno fuč.
Myslím, že lidem se to fakt líbilo, vyprodali jsme všechny tři večery a taky se nám třikrát tleskalo vestoje. Samozřejmě, že se to neobešlo bez menších patálií.

Místama fakt dramatický!
Týden před představeními totiž přišla velká sněhová bouře Stella a my jsme nešli dva dny do školy, tudíž se ani nemohlo nacvičovat. Napadlo víc než metr sněhu, my jsme vyhrabávali naše auta a částečně i dům ze závějí a vynořila se spousta lidí s lopatami, kteří chodili po městě a přivydělávali si odklízením sněhu sousedům.

Naše ulice


Náš strom
Zrovna týden před představením je kritický, protože se musí sladit veškerá světla, orchestr, převlékání kostýmů v krátkých časech a podobné věci. Nakonec nám ale pan ředitel dovolil nacvičovat místo výuky ve čtvrtek a pátek a tak jsme snad vše dohnali a nakonec jsme přišli s moc hezkým představením.

Sborová místnost, kterou jsme proměnili v maskérnu
Školní kostymérna

Některé momentky z představení...


Roztleskávačky a roztleskávači

Závěr
I v průběhu těchto třech večerů bylo pár zádrhelů - například herci, kteří se nedostavili včas na pódium (nedostavili se vlastně vůbec), roztleskávačky vyhozené do vzduchu jiným směrem, než bylo zamýšleno (nikomu se nic nestalo) a nebo kulisy, které se skácely (v ty nejvíc nejdramatičtější momenty). Ale snad to přidalo na autentičnosti. Teď se tomu už jen smějeme.

A přišli mě podpořit i moji kamarádi a někteří sourozenci, to mi udělalo velkou radost!

Oy se přišla podívat...


...Ingjai a Jonathan se přišli s nadšením podívat!!!


Napsali mi krásný vzkazy a koupili čokoládové Hershey Kisses


Dostala jsem i květinu 


Párty po posledním představení
Dále si naše rodina koupila nové auto! Pozitiva: já i s Ingjai se vejdeme pohodlně do kufru, televize, automatické zavírání dveří. Negativa: já a Ingjai máme přísný zákaz ježdění v kufru.

Novej auťák
Další zajímavá příhoda byla s mým projektem na výtvarce - vytvořila jsem tisky pana prezidenta Trumpa se žvýkačkou v ústech. Můj pan učitel byl z mé práce nadšený a vystavil ji přímo do jedné z hlavních chodeb. Po dvou dnech jsme to ale museli sundat, protože pan ředitel řekl, že je to příliš kontroverzní. Trošku mě to mrzelo, ani tak ne kvůli mojí konkrétní práci, ale kvůli principu. Svobodná země, víte jak. Ale i taková země má svá pravidla a limity a lidi se tomu diví, včetně mě.



Ve škole jsme vstoupili do čtvrté, poslední části školního roku. Všichni mí spolužáci už jsou natěšení na to, až odejdou z domova na koleje, studovat college a univerzity. Všichni se těšíme na prom (ples) a taky na graduation - až nám dají tu slavnou plochou čepici s tím provázkem, my jí vyhodíme do vzduchu a dostaneme diplom (kterej pro mě osobně bohužel nemá v Česku žádnou cenu).

To mi tak připomíná, že bych mohla porovnat českou a americkou školu, podle toho, co jsem tady zatím poznala:

-americká škola je pravděpodobně mnohem více financovaná. Dostáváme všechny papíry a zápisky vytisknuté, materiály, složky, tužky, sešity, kalkulačky a učebnice (ty se tedy jen půjčují). Alespoň v mé škole je všechno moderní, každá třída má interaktivní tabuli a mnoho tabulí na fixy (nevedou se tady křídové). Skoro všechny třídy mají přibližně 20 notebooků, to aby si všichni mohli jeden půjčit a pracovat s ním v hodině. I fakt, že každý student má možnost využít školní autobus, který jej ráno vyzvedne téměř před domem a odpoledne hned ve dvou různých časech doveze zpět téměř ke dveřím, zadarmo, je důkaz toho, že studovat pohodlně na střední v Americe má možnost vskutku každý.

Takováto skříňka s notebooky je v témeř každé třídě
-rozhlas. To je jedna velká legrace. Po celé škole je rozhlas - jak na chodbách, tak v jednotlivých třídách. Někdy se používá rozhlas po celé škole, například když se oznamuje změna tréninků sportovních klubů, změna odjezdu autobusů a podobně. Jindy se používá "horká linka" ze školní kanceláře do jednotlivých tříd, to když je nějaká zpráva pro konkrétního studenta. Ve své podstatě veškeré informace do školy (například když student potřebuje odejít dříve) musí jít přes školní kancelář. Ta to poté hlásí do konkrétní třídy, kde se student nachází. Dobré je, že komunikace funguje oběma směry - když volá kancelář do třídy, může slyšet i to, co se říká ve třídě a může probíhat dialog.
Rozhlasem probíhá i ranní zpravodajství, které přináší novinky o dění ve škole, sportovní úspěchy, nadcházející akce a podobně.
Ráno se také do rozhlasu říká Pledge of Allegiance, neboli Slib věrnosti. Je to něco jako hymna, jen se to říká, nikoliv zpívá. Musíme si stoupnout, veškerý pohyb v chodbách se musí zastavit. Někdo si pokládá ruku na hruď a odříká ji spolu s rozhlasem, někdo jen poslouchá.

Image result for pledge of allegiance
Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických,
stejně tak jako republice, kterou představuje,
jednomu nerozdělitelnému národu před Bohem,
se svobodou a spravedlností pro všechny.

-menší třídy, co se týče počtu studentů. Jak už jsem dříve psala, každou hodinu mám s jinými lidmi, někdy to nejsou ani všechno lidé z mého ročníku, třídy mohou být někdy namíchané v rozsahu třeba dvou ročníků. Nepřijde mi ale, že by to nějakým způsobem pomáhalo individuální komunikaci učitele se studentem, že by se třeba vyučující věnoval více jednotlivým studentům. Vetšinou komunikace stejně probíhá mezi učitelem a třídou, nikoliv učitelem a jednotlivými žáky.
Zase se tady ale netvoří tak silné pouto v kolektivu, na které jsem byla zvyklá doma se svojí třídou. Lidé mají spíše jednotlivé kamarády v různých ročnících a třídách.

- více pravidel. Jsou dovolené jen určité druhy oblečení, nesmí být vidět ramena a nosit se velké výstřihy, krátké kraťasy nebo sukně, nosit se čepice nebo kapuce, nosit se trička s vulgárním potiskem. Omluvená absence je jen v případě nemoci nebo návštěvy doktora nebo "vzdělávacího výletu" s rodiči. Neexistují rodinné důvody, za které se dá schovat v Česku všechno, bohužel. Pohybovat se po škole můžete jen s papírkem, na které vám učitel napsal povolení, kam jdete, proč tam jdete, kdy tam dojdete, kdy odejdete a kam půjdete potom. A k tomu ty přestávky, které mají jen 4 minuty a nedávají absolutně žádný prostor na cokoliv jiného než jen úprk do jiné třídy.

Pozdní příchody, neomluvené, samozřejmě
- větší výběr předmětů a volnost výběru. Jsou určené jen určité okruhy, ze kterých si musíte zvolit. Musíte mít nějakou matematiku, nějakou angličtinu, nějakou humanitní vědu a nějakou přírodní vědu. Jaká úroveň to bude, jaká přesně věda nebo obor, to je na jednotlivém výběru studentů. Navíc ani tyto předměty nemusí navazovat - můžete mít všechny 4 roky dějiny USA, nebo si jeden rok vzít dějiny západního světa, druhý rok psychologii, třetí rok sociologii... Zbytek předmětů si můžete zvolit vyloženě jak chcete, jsou to takzvané "minor subjects" - výtvarka, hudebka, fotografie, programování, vaření, záchranářství apod.

Kvůli tomu ale studentům chybí obecný přehled. Na jednu stranu je to pohodlné, mít pouze předměty, o které se zajímáte, na druhou stranu zrovna trocha toho nuceného zeměpisu nebo dějepisu by tady vážně neuškodila. Celkově bych řekla, že středoškolské vzdělání je tu horší, než jsem zažila já na gymplu. Mají asi dobré metody, ale studenti prostě nejsou nuceni vědět toho tolik, jako my v Česku.

Pohodička na výtvarce
-velký výběr mimoškolních aktivit. Ať už to jsou sporty, knihovna, nebo jiné zájmové kluby, můžete se zapojit téměř do čehokoliv, co si dovedete představit. Zadarmo, ve škole, nemusíte se nikam dopravovat, můžete použít školní autobus zpět domů. Školní autobus se používá i na dopravu na závody, soutěže, výlety. Škola obstarává opravdu téměř všechno.

- rozmanitější výuka. Pamatuji si, že doma na gymplu to bylo velmi často jen psát a psát a psát zápisky a pak se to jeden večer naučit a napsat do písemky. Jiná práce s informacemi, než je zapsat do sešitu a potom si je na chvíli zapamatovat, nebyla. Tady ale musíme sami často pracovat s tím, co jsme se naučili a i sami hledat informace a látku. Někdy je to jen samostatná práce s učebnicí - musíme sami studovat v hodině a v průběhu toho odpovídat na předem zadané otázky na papíře, někdy musíme sledovat video a poté odpovídat na otázky, někdy je třída rozdělená na skupiny, každá musí zjistit něco o nějakém okruhu informací a pak to "naučit" ostatní, jindy píšeme eseje jen tak v hodině, často máme projekty, nad kterými musíme strávit hodně času doma. V hodinách používáme více elektroniku, je to díky tomu, že jsou ve třídách notebooky pro všechny. Hrajeme hry, kvízy, samostatně nebo se spoluhráči - spolužáky.

Španělština, zrovna hrajeme nějaké hry ve skupinách na překládání slovíček

Projekty na bakterie v hodině biologie

Projekty na korálové útesy v hodině biologie

Všude dostáváme samolepky za pochvalu. Někdy dostaneme i samostatný papír, na který si je můžeme sbírat. Američani jsou na pochvaly vyloženě odborníci.
Tohoto způsobu výuky si vážím obzvlášť například v angličtině/literatuře, protože namísto pouhého zapisování si informací o autorech a dějích jejich děl, trávíme intenzivně čas čtením knih a společného podrobného rozebírání jejich obsahu. Ano, stihli jsme přečíst za školní rok jen 4 knihy a jinak toho příliš jiného neprobíráme. To oproti českým osmi knihám povinné četby ročně a k tomu kvantům autorů a děl může vypadat dosti chabě, ale já vděčím právě americké výuce za to, že jsem se konečně "naučila číst knihy". Díky tomu, že o jednotlivých kapitolách diskutujeme a učitel nás donutí k tomu, abychom si uvědomili nejen co je napsáno, ale i proč je to napsáno, mám nyní pocit, že mám z knih mnohem hlubší zážitky a mnohem více vnímám co čtu, více se nad tím zamýšlím. Myslím, že umět dobře číst knihy a mít nadšení pro čtení nových je mnohem lepší, než kvantum informací, které jsou člověku v životě jen na písemku, na obtíž a na...

Na úplný závěr dodám zážitek z minulého týdne. V průběhu poklidné hodiny biologie pan ředitel (ten, co mě donutil sundat Trumpa z nástěnky) hlásil do rozhlasu (toho super fikanýho co funguje oběma směry) že ve škole byl v ten den jeden student, který byl podezřelý z toho, že přinesl do školy zbraň. Po výslechu, pokusu o útěk a rvačce s policisty mu v batohu tu nabitou, kradenou zbraň skutečně našli. Pan ředitel nás ujišťoval, že nikdo není v nebezpečí a výuka nebude narušena.


Chlapce moc neznám, jen spolu máme hodinu angličtiny.
Chlapec je pravděpodobně z "the hood", jak Američani říkají, nebo se v ní alespoň pohybuje. The hood je název pro takové ty čtvrti, kam se radši nechodí. Právě protože tam jsou zbraně a pokud se tam chcete pohybovat, pravděpodobně byste si jednu asi taky chtěli obstarat. Třeba protože byste o sebe měli strach. Možná jako chlapec.
The hood je okolo nás na mnoha místech. Naši rodiče nás poučili o pásmech a blocích, kam radši ne-e. Tak my tam radši ne-e.
Jsem strašně ráda, že v Česku to není takovým zvykem, střílet po lidech a nosit u sebe zbraně. Jsem ráda, že i v noční Praze se cítím relativně bezpečně a když už se bojím, spíš to není kvůli zbraním.
Necítím se tady v nebezpečí, o tom vás ujišťuji. Spíše to člověku neuvěřitelně otravuje život. Kvůli všem bezpečnostním opatřením a strachu je tady život omezenější. Jsou místa a čtvrti, kam se nechodí, nikdo vás moc nechce nikam pouštět samotné, večer už vůbec ne. A pak všechny ty opatření a kontroly ve škole a na podobných místech... prostě otrava.
V Americe je 10x větší procento lidí, kteří drží zbraně. Jestli je mezi tím a množstvím útoků a strachu ze zbraní nějaká souvislost... nevím, vskutku.
Omlouvám se, že skoro každej článek končím tak strašně pacifisticky. Musím s tím být otravná. Nedávno jsem jednomu nervóznímu pánovi, co křičel na poště, řekla "peace and spread love". Sama jsem se rozesmála, jak to bylo absurdní. Asi ho to taky zaskočilo, ale alespoň přestal křičet.
Tak vám taky, peace and spread love. Nekřičte na poště. Nestřílejte na poště.
Mějte se aprílově,
V.











pondělí 27. února 2017

Prožívat to jako Američan

Tááákže,
jelikož jsem v češtině již vyčerpala veškerou svou slovní zásobu na dlouhé úvody (v můj paměť zůstat jen obecný slova pro popis skutečnost strohý), vrhnu se rovnou do mých zážitků, požitků, přežitků a všech jiných žitků tady v jůesej.
Dnes se zaměřím na jeden charakteristický rys obyvatel USA - milují, když mohou věci PROŽÍVAT. Sami si můžete přečíst, jak to vypadá.



Byl Valentýn!
Lásky čas, mnohem více ale balónků čas, čokolády čas, pugetů čas, velkejch plyšovejch medvědů čas, zkrátka šílenejch Američanů čas. 
V Česku se na Valentýna často říká, že je to amerikanizace, tak jsem teda kvůli tomu jela do Ameriky, abych se tomu podívala na zoubek. A vlastně jsem si tady ten den užila. Například jsem dostala čokoládovej bonbón od jednoho fajn kluka, se kterým mám výtvarku. Řekl mi, že je autista. Já mu to ale nevěřim. Prej že nechápe vtipy. Tak jsem mu řekla, že to já někdy taky ne a tak to můžeme bejt kámoši.
Tady se Valentýn slaví nejen mezi zamilovanými, ale i mezi kamarády, rodinou nebo úplně cizími lidmi. Můžete si najít svého "Valentine" a s tím si 14. února vyměníte nějakou maličkost. A nebo nějakou ne tak úplně maličkost - jsou lidé, kteří se musí celý den ve škole tahat s pugety růží, ohromnými plyšáky, velkými cedulemi s milostnými nápisy... většina lidí ale slaví Valentýn hlavně kvůli výzdobě, sladkostem a celkovému projevování lásky k vašemu okolí.

Dobrůtky
Valentýn se tady zkrátka prožívá - všechno se vyladí do růžova a červena, lidé se oblékají do tematického oblečení, najdete valentýnské zboží všeho druhu - například velmi oblíbené jsou balónky, které si přivážete k zápěstí nebo batohu  a všude s nimi chodíte, dělá se výzdoba i doma, ve škole, všichni se nějak zapojí do celkové atmosféry a nadšení.

Balóóónky
Dále jsem byla na Super Bowl párty. Když se hraje finále národní ligy v americkém fotbalu, Amerika dělá co? Prožívá to. Super Bowl párty jsou tradicí, kdy někdo pozve pár přátel k sobě do domu, připraví jídlo a pak se jen jí, povídá, ale hlavně se sleduje fotbal. V Americe se často používají papírové talířky a pije se z červených plastových kelímků, které nesmí chybět na žádné párty in dý jůesej. Američané nejsou příliš na stolování společně, hosté se spíše obsluhují sami a chovají se skutečně jako doma.

Super Bowl a červené kelímky
Také musím říct, že Američané rozhodně nejsou ekologicky zapálení, spíše jsou velmi pohodlní. Je příjemnější dávat ve škole studentům polystyrénové tácy na jedno použití a plastové příbory které se nemusí umývat (ano, ve škole nejsou žádné talíře, žádné kovové příbory), doma se někdy jí z plastu a papíru, se kterým také není poté žádná starost, pije se voda pouze z plastových lahví a káva z papírových či plastových kelímků, v supermarketech si musíte vzít igelitky, jinak vypadáte divně (jednou jsem si kupovala jen žvýkačky a bylo mi řečeno, že si je nemůžu vzít prostě do ruky, musím mít tašku) a všichni jsou strašně úchylní na ubrousky - a pak zakládají Greenpeace a diví se, že.

Ale zpět k Super Bowlu - chtěla jsem zmínit, že se mi moc líbí, jak se tu tak často pořádají nějaké párty, sešlosti, BBQ (grilování)... lidé se zkrátka rádi navštěvují a tráví čas mimo své domovy.
Co je ale na tomhle zápasu zajímavé, jsou reklamy. Řekla bych, že je lidé  PROŽÍVAJÍ ve stejné míře, jako samotný zápas. Vždy se očekává, s čím letos jednotlivé společnosti přijdou a ty společnosti se zase předhání, kdo má lepší, vtipnější, nebo chytlavější reklamu. Všichni je hodnotí a komentují, očekávají reklamu svého oblíbeného produktu, zkrátka mánie. Můžete si je najít na Youtube, každoročně se vyhodnocuje 10 nejlepších.
Pamatujte, že Američané věci zkrátka umí prožívat!

Když už jsme u té národní fotbalové hrdosti - takhle se správně skládá americká vlajka, do trojúhleníku

Super Bowl reklamy

Prožívá se i show v poločase, letos zpívala Lady Gaga

Jednoho víkendového dne jsme s Ingjai navštívily Hershey, malé město asi 20 minut od Harrisburgu, kde bydlíme. Je nádherné, ale co je nejdůležitější - vyrábí se tam jedna z nejpopulárnějších amerických čokolád a mnoho jiných cukrovinek. Navštívily jsme přímo továrnu a viděly jsme, jak se jejich čokoláda vyrábí. Připadala jsem si úplně jako Karlík...

Hershey

Nejznámější výrobky Hershey - Hershey kisses, čokoláda a Reese´s s burákovým máslem uvnitř

V roce 1903 se pan Milton Hershey po neúspěšných pokusech ve Philapelphii a New Yorku vrátil do svého rodného městečka Derry Church a měl takový úspěch, že se dnes město jmenuje Hershey po něm

Mícháni čokolády

Reese´s, košíčky čokolády plněné burákovým máslem, jsou jedna z amerických specialit

Původní továrna Hershey


Hershey čokoláda
Maličké Hershey Kisses, kterými se továrna proslavila
Lidé úspěch pana Hershey tak prožívají, že pouliční lampy mají tvar jeho nejznámější pochoutky, Hershey Kisses. Tohle město čokoládou zkrátka žije!
A prožívání nebude méně ani ve školním muzikálu, jehož jsem součastí. Myslela jsem si, že to bude jen nějaké malé představení pro kamarády a rodiče, ale školní muzikál se tady bere mnohem vážněji.
Už teď pracuje na našem školním pódiu mnoho lidí na tom, aby připravili opravdové kulisy, zkoušíme kostýmy, včetně sladěných bot, paruk a make-upů.

Naše taneční skupina pilně nacvičuje
Prožíváme to jako pravý High School Musical! Protože to všechno samozřejmě něco stojí, každý z herců/zpěváků/tanečníků musel dojít do nějakého místního podniku v Harrisburgu a vymámit z majitelů nějaký malý sponzorský dar. Velmi mě překvapilo, jak si tady v Americe lidé opravdu dávají záležet na udržování "komunity" - protože jsme všichni opravdu přinesli byť drobné, přesto velmi užitečné sumy. Dva bloky od našeho domu je obchod s cukrovinkami, Zimmerman´s, jejich hlavním produktem je arašídové máslo, které sami vyrábí. Často můžeme až k nám na zahradu cítit vůni arašídů.

Tak jsem je šla poprosit, vůbec jsem nevěděla co z toho vyjde. Paní v obchodě mi řekla, že už přislíbila sponzorské dary jiným školám a organizacím a že ať se nezlobím, ale že přispívat nebude. Já jsem se ale nedala a začala jsem jim povídat o všem možném, že jsem výměnný student, že jsem z Česka a že tam nemáme tak skvělé arašídové máslo ani obchod s cukrovinkami a že miluju jejich obchod a že tam moc ráda chodím nakupovat a bůhví co ještě. Nakonec se toho chopil pan majitel obchodu, moc milý pán v pokročilém věku, který se mnou zapředl řeč na to, jak se mi líbí Amerika a v čem se od Evropy liší... a nakonec jsem dostala sponzorský dar 50 dolarů a arašídové máslo za nejoblíbenější cenu - zadarmo. Ha.

Zimmerman´s burákové máslo
Mimo to všichni z muzikálu dostali velkou reklamní ceduli, kterou máme každý zapíchnout někde ve městě na trávník, aby se na naše představení přišlo podívat co nejvíce lidí. Tyhle cedule Američani taky hodně prožívají. Například pan Trump jich měl spoustu.

Reklama na náš muzikál

Kampaň pana Trumpa
V atletice nám skončila zimní sezóna a za týden začně letní. Poslední závody sezóny byly v Penn State University - jedné ze dvou nejznámějších univerzit v Pensylvánii. Jeli jsme tam asi 3 hodiny, vezl nás žlutý školní autobus. Jízda do školy se v něm dá vydržet, ale 3 hodiny bez absolutně žádného místa na nohy je docela legrace. Závody jsme si ale užili a hlavně se mi moc líbila jejich atletická hala - jak jsem již minule psala, univerzity v Americe velmi investují do svého sportovního vybavení a klubů.

Závody

Vrhačský sektor

Závody

Školní vnitřní ovál, který je spíš čtverec


Náš atletický čtverec je nad tělocvičnou, kde se hraje basket

Tím pro dnes končím,
přeji vám, ať život taky někdy prožíváte s nadšením jako Američani,
vaše Verča