neděle 14. května 2017

Zážitky

Nazdárek
azdárek
zdárek
dárek
árek
rek
ek
k,
všichni!
Úvody, ach ty úvody. Jsem v nich poněkud slabší, to uznávám. Musím na tom zapracovat.
Jestli je ale ještě kdy! Za pouhý měsíc totiž opouštím můj americký středoškolácký život a za malou chvíli nato se vrátím zpět do mého českého života, který mi teď přijde tak vzdálený. A tam už nebude nikdy více příležitost psát blog o mých zážitcích a chytrých poznatcích ze země za velkou louží, pochopitelně. Tam bude můj blog zamlžená, nostalgická minulost. Nějaký sen, který se možná ani nestal, kdo ví. Možná že můj blog radši spálím nebo tak něco.
Než se ale rozhodnu k tak dramatickým závěrům, dovolte mi ještě vám chvíli vyprávět.





Nedávno jsem navštívila kampus Penn State College v Harrisburgu. Penn State je velmi populární, prestižní, ale hlavně soukromá univerzita. Posuďte sami, jak taková college v Americe vypadá:












Na kampusech jsou takové nouzové stanice, odkud se dá zavolat či poslat znamení, že je někdo v ohrožení. Naše americká mom to popsala tak, že se na kampusech prostě někdy "stávají věci". Což mi přijde smutný, jestli se kvůli tomu musí zařizovat celý systém záchranných stanic, asi to nejsou ojedinělé připady. 

Samozřejmě, že jsem první musela najít kávu. Myslím, že tady v Americe se má vášeň v pití tohoto nápoje ještě prohloubila...
Nedávno jsme jeli na oslavu jedné kamarádky naší rodiny do univerzitního města State College. Následující dvě fotky popisují věci, na které jsme si s Ingjai musely tak trochu zvyknout.




Zaprvé, Američané milují oslavy, párty, grilovačky. Milují, když se můžou sejít někde na zahradě nebo doma a pozvat spoustu lidí a rodin. Nejsou to jen ti nejbližší, jsou to sousedi, známí z kostela, kolegyně z práce... zkrátka kdokoliv, jen aby se mohlo slavit. A my se tak často ocitneme na oslavě nebo párty, kde absolutně nikoho neznáme, nevíme proč se slaví, co se slaví, kdo to vlastně slaví, čí je ta párty, čí je ten dům, ale zkrátka slavíme. Ale zase tak máme možnost poznat jiné lidi a kultury, protože rodiny v Americe jsou tak rozmanité. Někdy se ale stane, že nakonec naše partička (já, Ingjai, Jonathan) skončí sama, ve své vlastní, uzavřené společnosti. Což je ale taky moc fajn, alespoň se užijeme, protože v týdnu na sebe někdy nemáme tak moc času. Je to vlastně takový bizarní, bohémský život - trávit čas s kamarády na párty lidí, kteří vás hostí, vůbec vás neznají, pokaždé je to někdo jiný, někde jinde...



Další obrázek ukazuje Starbucks kávu, na kterou barista vždy napíše jméno zákazníka. Ingjai má na kelímku Angel - zní to velmi podobně jako její jméno a protože její jméno jí nikdy nikdo nerozumí a neví, jak ho napsat, přivlastnila si novou přezdívku. A mě píší Veronica. Někteří lidé jsou na to hodně hákliví, ale tady v Americe je tolik kultur, že ne všichni mohou rozumět všem jménům a ne všichni je mohou správně vyslovit. Vaše jméno se může psát stejně, ale vyslovovat jinak a to je pak maglajz, ale strašně vážnej maglajz, protože lidi se urážej a nazývaj vás "disrespectful" když prostě neznáte dokonale jejich jméno. My jsme s tím ale s Ingjai dokonale v pohodě, si myslím.


Tohle jsou naše dobroty, které poslední dobou doma vyrábíme. Moje Americká rodina pojede do Česka pomáhat na křesťanský anglický tábor (a navštívit mě, samo). A aby si vydělali peníze na takovou cestu, pořádají svou vlastní Bake Sale - to je tady v Americe populární způsob sbírky peněz. Prodáváte nějaké dobroty, které jsou ale lehce dražší, protože slouží nějakému účelu - školní basketbalový tým, pomoc dětem trpícím rakovinou, účely mohou být různé. V našem případě je to cesta do Česka, vlastně taková misie.







Dále byly vlastně Velikonoce! Ty se tady neslaví tak moc, jako v Česku, rozhodně tady není tolik tradic. Vlastně jediná, která se dodržuje, jsou sladkosti poschovávané po zahradě, které děti hledají. Alespoň to ale byl důvod uspořádat další párty.





Potom byl prom - něco jako maturitní ples. Všichni se strašně nastrojí, líbí se mi, že jsou tady lidi vážně styloví. Obzvlášť kluci. Že měly holky nádherné šaty a doplňky, mě zas tak nepřekvapilo, spíš jsem byla nadšená z toho, jak se tady "voháknou" kluci. Žádný černý obleky, kdepak - modrá, růžová, barevný boty, klobouky... většinou se hodně sladí se slečnou. Prostě super.
Lidé utrácejí strašně moc peněz za celý prom, někdy je to docela úsměvný. Třeba si půjčují limuzínu, aby mohli přijet k červenému koberci limuzínou a vystoupit z ní. Před vstupem do hotelu, ve kterém se pořádal prom, byl totiž natáhnutý červený koberec a po stranách byli lidé, fotící si své děti, kamarády, apod. Americký prom je totiž pouze pro studenty, rodiče ani rodina nejsou zváni.


Naše lehce neprofesionální fotky z toho úžasného červeného koberce, který tady na té fotce vypadá fakt příšerně
Na prom můžete jít s takzvaným "date" - doprovod, nemusíte být nutně pár. Nebo můžou jít také dvě slečny, skupina slečen, skupina slečen a kluků, zkrátka jak je vám to příjemné. Po dlouhých kombinacích jsme se rozhodli jít my tři exchange studenti - já, Ingjai a Stefan z Rumunska. Seděli jsme u velkých kulatých stolů, které jsou pro Ameriku také tak charakteristické. Tam jsme už měli víc našich přátel. Začíná se večeří a pak se vlastně jenom tancuje, fotí a "společensky konverzuje". Abych to shrnula, zábavnější je určitě český maturák, protože je tam hodně programu, víc lidí se na vás může přijít podívat a ten večer je takový mnohem lépe zorganizovaný a strašně to uteče. Tady v Americe prom lidé opouští docela brzy, aby se mohli přesunout na svoje vlastní soukromé afterparty.










Nakonec přidávám pár dalších zážitků:



Zmrzlina v Dairy Queen


Ingjai zkouší nejnovější trendy v dermatologii

Já mezitím chodím do kostela





Společně pak dobrovolničíme na Girls On The Run, běhu pro holky z prvního stupně z celého Harrisburgu


Nebo fandíme Hershey Bears 
A já si sem tam odskočím na metalovej koncert
Tak tím pro dnešek končím,
zdraví vás vaše
Verča,
krycí jméno kadeřník
a bratr Jonathan,
rock star.









úterý 11. dubna 2017

Jsem zpět

Ahoj broučínci,

v březnu jsem se s mými příspěvky trošku pozapomněla. Má výmluva je, že jsem neměla čas. Má pravda je, že jsem čas měla. Mé přiznání je, že jsem nevěděla o čem psát. Můj hořký dodatek je, že jsem prostě líná.
Nyní se mi ale tuze zachtělo to napravit, tak prosím přijměte mou omluvu za zanedbávání a k tomu tento článek :-)

Muzikál
V první řadě bych ráda zakončila mé vyprávění o našem muzikálu, do kterého jsem se zapojila. Je to už celé za námi a my jsme vlastně docela smutní, protože jsme si užili několik měsíců nacvičování a tréninků a legrace a v průběhu tří večerů, tří představení, je to všechno fuč.
Myslím, že lidem se to fakt líbilo, vyprodali jsme všechny tři večery a taky se nám třikrát tleskalo vestoje. Samozřejmě, že se to neobešlo bez menších patálií.

Místama fakt dramatický!
Týden před představeními totiž přišla velká sněhová bouře Stella a my jsme nešli dva dny do školy, tudíž se ani nemohlo nacvičovat. Napadlo víc než metr sněhu, my jsme vyhrabávali naše auta a částečně i dům ze závějí a vynořila se spousta lidí s lopatami, kteří chodili po městě a přivydělávali si odklízením sněhu sousedům.

Naše ulice


Náš strom
Zrovna týden před představením je kritický, protože se musí sladit veškerá světla, orchestr, převlékání kostýmů v krátkých časech a podobné věci. Nakonec nám ale pan ředitel dovolil nacvičovat místo výuky ve čtvrtek a pátek a tak jsme snad vše dohnali a nakonec jsme přišli s moc hezkým představením.

Sborová místnost, kterou jsme proměnili v maskérnu
Školní kostymérna

Některé momentky z představení...


Roztleskávačky a roztleskávači

Závěr
I v průběhu těchto třech večerů bylo pár zádrhelů - například herci, kteří se nedostavili včas na pódium (nedostavili se vlastně vůbec), roztleskávačky vyhozené do vzduchu jiným směrem, než bylo zamýšleno (nikomu se nic nestalo) a nebo kulisy, které se skácely (v ty nejvíc nejdramatičtější momenty). Ale snad to přidalo na autentičnosti. Teď se tomu už jen smějeme.

A přišli mě podpořit i moji kamarádi a někteří sourozenci, to mi udělalo velkou radost!

Oy se přišla podívat...


...Ingjai a Jonathan se přišli s nadšením podívat!!!


Napsali mi krásný vzkazy a koupili čokoládové Hershey Kisses


Dostala jsem i květinu 


Párty po posledním představení
Dále si naše rodina koupila nové auto! Pozitiva: já i s Ingjai se vejdeme pohodlně do kufru, televize, automatické zavírání dveří. Negativa: já a Ingjai máme přísný zákaz ježdění v kufru.

Novej auťák
Další zajímavá příhoda byla s mým projektem na výtvarce - vytvořila jsem tisky pana prezidenta Trumpa se žvýkačkou v ústech. Můj pan učitel byl z mé práce nadšený a vystavil ji přímo do jedné z hlavních chodeb. Po dvou dnech jsme to ale museli sundat, protože pan ředitel řekl, že je to příliš kontroverzní. Trošku mě to mrzelo, ani tak ne kvůli mojí konkrétní práci, ale kvůli principu. Svobodná země, víte jak. Ale i taková země má svá pravidla a limity a lidi se tomu diví, včetně mě.



Ve škole jsme vstoupili do čtvrté, poslední části školního roku. Všichni mí spolužáci už jsou natěšení na to, až odejdou z domova na koleje, studovat college a univerzity. Všichni se těšíme na prom (ples) a taky na graduation - až nám dají tu slavnou plochou čepici s tím provázkem, my jí vyhodíme do vzduchu a dostaneme diplom (kterej pro mě osobně bohužel nemá v Česku žádnou cenu).

To mi tak připomíná, že bych mohla porovnat českou a americkou školu, podle toho, co jsem tady zatím poznala:

-americká škola je pravděpodobně mnohem více financovaná. Dostáváme všechny papíry a zápisky vytisknuté, materiály, složky, tužky, sešity, kalkulačky a učebnice (ty se tedy jen půjčují). Alespoň v mé škole je všechno moderní, každá třída má interaktivní tabuli a mnoho tabulí na fixy (nevedou se tady křídové). Skoro všechny třídy mají přibližně 20 notebooků, to aby si všichni mohli jeden půjčit a pracovat s ním v hodině. I fakt, že každý student má možnost využít školní autobus, který jej ráno vyzvedne téměř před domem a odpoledne hned ve dvou různých časech doveze zpět téměř ke dveřím, zadarmo, je důkaz toho, že studovat pohodlně na střední v Americe má možnost vskutku každý.

Takováto skříňka s notebooky je v témeř každé třídě
-rozhlas. To je jedna velká legrace. Po celé škole je rozhlas - jak na chodbách, tak v jednotlivých třídách. Někdy se používá rozhlas po celé škole, například když se oznamuje změna tréninků sportovních klubů, změna odjezdu autobusů a podobně. Jindy se používá "horká linka" ze školní kanceláře do jednotlivých tříd, to když je nějaká zpráva pro konkrétního studenta. Ve své podstatě veškeré informace do školy (například když student potřebuje odejít dříve) musí jít přes školní kancelář. Ta to poté hlásí do konkrétní třídy, kde se student nachází. Dobré je, že komunikace funguje oběma směry - když volá kancelář do třídy, může slyšet i to, co se říká ve třídě a může probíhat dialog.
Rozhlasem probíhá i ranní zpravodajství, které přináší novinky o dění ve škole, sportovní úspěchy, nadcházející akce a podobně.
Ráno se také do rozhlasu říká Pledge of Allegiance, neboli Slib věrnosti. Je to něco jako hymna, jen se to říká, nikoliv zpívá. Musíme si stoupnout, veškerý pohyb v chodbách se musí zastavit. Někdo si pokládá ruku na hruď a odříká ji spolu s rozhlasem, někdo jen poslouchá.

Image result for pledge of allegiance
Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických,
stejně tak jako republice, kterou představuje,
jednomu nerozdělitelnému národu před Bohem,
se svobodou a spravedlností pro všechny.

-menší třídy, co se týče počtu studentů. Jak už jsem dříve psala, každou hodinu mám s jinými lidmi, někdy to nejsou ani všechno lidé z mého ročníku, třídy mohou být někdy namíchané v rozsahu třeba dvou ročníků. Nepřijde mi ale, že by to nějakým způsobem pomáhalo individuální komunikaci učitele se studentem, že by se třeba vyučující věnoval více jednotlivým studentům. Vetšinou komunikace stejně probíhá mezi učitelem a třídou, nikoliv učitelem a jednotlivými žáky.
Zase se tady ale netvoří tak silné pouto v kolektivu, na které jsem byla zvyklá doma se svojí třídou. Lidé mají spíše jednotlivé kamarády v různých ročnících a třídách.

- více pravidel. Jsou dovolené jen určité druhy oblečení, nesmí být vidět ramena a nosit se velké výstřihy, krátké kraťasy nebo sukně, nosit se čepice nebo kapuce, nosit se trička s vulgárním potiskem. Omluvená absence je jen v případě nemoci nebo návštěvy doktora nebo "vzdělávacího výletu" s rodiči. Neexistují rodinné důvody, za které se dá schovat v Česku všechno, bohužel. Pohybovat se po škole můžete jen s papírkem, na které vám učitel napsal povolení, kam jdete, proč tam jdete, kdy tam dojdete, kdy odejdete a kam půjdete potom. A k tomu ty přestávky, které mají jen 4 minuty a nedávají absolutně žádný prostor na cokoliv jiného než jen úprk do jiné třídy.

Pozdní příchody, neomluvené, samozřejmě
- větší výběr předmětů a volnost výběru. Jsou určené jen určité okruhy, ze kterých si musíte zvolit. Musíte mít nějakou matematiku, nějakou angličtinu, nějakou humanitní vědu a nějakou přírodní vědu. Jaká úroveň to bude, jaká přesně věda nebo obor, to je na jednotlivém výběru studentů. Navíc ani tyto předměty nemusí navazovat - můžete mít všechny 4 roky dějiny USA, nebo si jeden rok vzít dějiny západního světa, druhý rok psychologii, třetí rok sociologii... Zbytek předmětů si můžete zvolit vyloženě jak chcete, jsou to takzvané "minor subjects" - výtvarka, hudebka, fotografie, programování, vaření, záchranářství apod.

Kvůli tomu ale studentům chybí obecný přehled. Na jednu stranu je to pohodlné, mít pouze předměty, o které se zajímáte, na druhou stranu zrovna trocha toho nuceného zeměpisu nebo dějepisu by tady vážně neuškodila. Celkově bych řekla, že středoškolské vzdělání je tu horší, než jsem zažila já na gymplu. Mají asi dobré metody, ale studenti prostě nejsou nuceni vědět toho tolik, jako my v Česku.

Pohodička na výtvarce
-velký výběr mimoškolních aktivit. Ať už to jsou sporty, knihovna, nebo jiné zájmové kluby, můžete se zapojit téměř do čehokoliv, co si dovedete představit. Zadarmo, ve škole, nemusíte se nikam dopravovat, můžete použít školní autobus zpět domů. Školní autobus se používá i na dopravu na závody, soutěže, výlety. Škola obstarává opravdu téměř všechno.

- rozmanitější výuka. Pamatuji si, že doma na gymplu to bylo velmi často jen psát a psát a psát zápisky a pak se to jeden večer naučit a napsat do písemky. Jiná práce s informacemi, než je zapsat do sešitu a potom si je na chvíli zapamatovat, nebyla. Tady ale musíme sami často pracovat s tím, co jsme se naučili a i sami hledat informace a látku. Někdy je to jen samostatná práce s učebnicí - musíme sami studovat v hodině a v průběhu toho odpovídat na předem zadané otázky na papíře, někdy musíme sledovat video a poté odpovídat na otázky, někdy je třída rozdělená na skupiny, každá musí zjistit něco o nějakém okruhu informací a pak to "naučit" ostatní, jindy píšeme eseje jen tak v hodině, často máme projekty, nad kterými musíme strávit hodně času doma. V hodinách používáme více elektroniku, je to díky tomu, že jsou ve třídách notebooky pro všechny. Hrajeme hry, kvízy, samostatně nebo se spoluhráči - spolužáky.

Španělština, zrovna hrajeme nějaké hry ve skupinách na překládání slovíček

Projekty na bakterie v hodině biologie

Projekty na korálové útesy v hodině biologie

Všude dostáváme samolepky za pochvalu. Někdy dostaneme i samostatný papír, na který si je můžeme sbírat. Američani jsou na pochvaly vyloženě odborníci.
Tohoto způsobu výuky si vážím obzvlášť například v angličtině/literatuře, protože namísto pouhého zapisování si informací o autorech a dějích jejich děl, trávíme intenzivně čas čtením knih a společného podrobného rozebírání jejich obsahu. Ano, stihli jsme přečíst za školní rok jen 4 knihy a jinak toho příliš jiného neprobíráme. To oproti českým osmi knihám povinné četby ročně a k tomu kvantům autorů a děl může vypadat dosti chabě, ale já vděčím právě americké výuce za to, že jsem se konečně "naučila číst knihy". Díky tomu, že o jednotlivých kapitolách diskutujeme a učitel nás donutí k tomu, abychom si uvědomili nejen co je napsáno, ale i proč je to napsáno, mám nyní pocit, že mám z knih mnohem hlubší zážitky a mnohem více vnímám co čtu, více se nad tím zamýšlím. Myslím, že umět dobře číst knihy a mít nadšení pro čtení nových je mnohem lepší, než kvantum informací, které jsou člověku v životě jen na písemku, na obtíž a na...

Na úplný závěr dodám zážitek z minulého týdne. V průběhu poklidné hodiny biologie pan ředitel (ten, co mě donutil sundat Trumpa z nástěnky) hlásil do rozhlasu (toho super fikanýho co funguje oběma směry) že ve škole byl v ten den jeden student, který byl podezřelý z toho, že přinesl do školy zbraň. Po výslechu, pokusu o útěk a rvačce s policisty mu v batohu tu nabitou, kradenou zbraň skutečně našli. Pan ředitel nás ujišťoval, že nikdo není v nebezpečí a výuka nebude narušena.


Chlapce moc neznám, jen spolu máme hodinu angličtiny.
Chlapec je pravděpodobně z "the hood", jak Američani říkají, nebo se v ní alespoň pohybuje. The hood je název pro takové ty čtvrti, kam se radši nechodí. Právě protože tam jsou zbraně a pokud se tam chcete pohybovat, pravděpodobně byste si jednu asi taky chtěli obstarat. Třeba protože byste o sebe měli strach. Možná jako chlapec.
The hood je okolo nás na mnoha místech. Naši rodiče nás poučili o pásmech a blocích, kam radši ne-e. Tak my tam radši ne-e.
Jsem strašně ráda, že v Česku to není takovým zvykem, střílet po lidech a nosit u sebe zbraně. Jsem ráda, že i v noční Praze se cítím relativně bezpečně a když už se bojím, spíš to není kvůli zbraním.
Necítím se tady v nebezpečí, o tom vás ujišťuji. Spíše to člověku neuvěřitelně otravuje život. Kvůli všem bezpečnostním opatřením a strachu je tady život omezenější. Jsou místa a čtvrti, kam se nechodí, nikdo vás moc nechce nikam pouštět samotné, večer už vůbec ne. A pak všechny ty opatření a kontroly ve škole a na podobných místech... prostě otrava.
V Americe je 10x větší procento lidí, kteří drží zbraně. Jestli je mezi tím a množstvím útoků a strachu ze zbraní nějaká souvislost... nevím, vskutku.
Omlouvám se, že skoro každej článek končím tak strašně pacifisticky. Musím s tím být otravná. Nedávno jsem jednomu nervóznímu pánovi, co křičel na poště, řekla "peace and spread love". Sama jsem se rozesmála, jak to bylo absurdní. Asi ho to taky zaskočilo, ale alespoň přestal křičet.
Tak vám taky, peace and spread love. Nekřičte na poště. Nestřílejte na poště.
Mějte se aprílově,
V.