Je ze mě East Panther

Napíšu vám klišé:
ten čas fakt letí.
Od posledního článku totiž uběhly už dva týdny ve škole a já se tam začínám cítit vcelku normálně, nemotám se po škole v kruzích, nejsem ze všeho zmatená, pamatuju si jména několika lidí, některá z nich umím dokonce vyslovit!

Naše škola CD East má ve znaku pantera, proto si říkáme East Panthers

To, jak funguje škola v Americe, je prostě jiné, ale nechci říkat lepší nebo horší. Já osobně vnímám ale víc pro mě pozitivních věcí než věcí, které se mi nelíbí.

Velmi se mi třeba nelíbí, že všechny přestávky mají jen 4 minuty. To je pro mě naprostá katastrofa, protože já jsem nestíhala ani desetiminutové přestávky v Česku. Kvůli tomu se taky komunikace amerických školáků značně omezila na pozdravy rukou a těla - když v proudu lidí míjíte kamaráda, jediný, co stíháte, je párkrát do sebe plácnout a jít dál.

Školní chodba - hallway

Pozdravy...

Dále se mi nelíbí ta sterilita - školní autobusy vás transportují z domova do školy a zpět, ráno jediný spoj, odpoledne dva (hned po škole a pak až v pět hodin). Žádný "zajdem někam po škole", protože nejbližší místo, kam byste možná chtěli jít, je tak 2 hodiny pěšky. Ještě tedy můžete mít odvoz nebo sami řídit, ale já neřídím a protože naši "rodiče" mají celkem 6 dětí na starost, nemůže to po nich nikdo chtít.
Jinak řidičové jsou ale docela fajn chlapíci. Pouštěj nahlas hudbu, každýho pozdravěj a popřejou hezkej den nebo víkend. Jednou jsem byla v pozdním autobuse poslední a pan řidič mě dovezl skoro až k domu.

Náš školní autobus

Taková nesamostatnost a kontrola pohybu je i ve škole - pokud jdete o hodině na WC, musíte mít hallway pass, prostě papírek, že vás učitel pustil, kdyby vás na chodbě někdo kontroloval. Když je oběd, musíte celou jednu hodinu sedět v jídelně. Když odpoledne zůstanete v knihovně a studujete, na pozdní autobus vás musí vyprovodit knihovník.
Sporty se dělají taky zpravidla jen ve škole. Takže kamarády máte vlastně furt jenom ve škole. Na druhou stranu, 1500 studentů je dost rozmanitý kolektiv a škola poskytuje opravdu všechno - vědecký klub, matematickýklub, klub Červeného kříže, klub poezie, klub Budoucích business leadrů Ameriky (ano, takhle se to jmenuje), muzikály, sbory, orchestry, spoustu sportů, volně přístupnou posilovnu, knihovnu, počítače, no zkrátka co si jen zamanete.

(mou rukou trochu nakřivená) školní knihovna

Co se mi naopak velmi líbí, je takový princip, na kterém je škola založená. V Česku jsou středobodem studia písemky, testy. To znamenalo, nemusíte být ve škole nějak obzvlášť aktivní, jen večer před písemkou mějte jakkoliv obstarané poznámky, napište to do testu a můžete začít zapomínat.
Je to můj subjektivní pohled, to, že jsem to tak dělala já, ještě nic samozřejmě neznamená.
Tady testy ale nemají vůbec takovou váhu. Škola spočívá hodně v samostatných pracích, projektech, esejích, které vám zaberou ale jen jednu vyučovací hodinu, takže jste ve škole hodně aktivní a málokdy se stane, že musíte celou hodinu jen poslouchat výklad. Touto cestou si ty věci vlastně docela zapamatujete, protože jste o nich udělali malou prezentaci, napsali krátkou esej a diskutovali se spolužákem. Co nestihnete ve škole, můžete dodělat doma.

Ingjai už to nedala

Škola poskytuje snad úplně všechny potřeby, učebnice, kalkulačky, obálky, složky, šanony, sešívačky, děrovačky, papíry, ořezávátko. Ve všech hodinách dostáváme předem připravené papíry, na kterých jsou vytisknuté jen některé body výkladu, taková osnova, kterou doplňujeme o své komentáře, odpovídáme na otázky, někdy ani  nepotřebujeme znalosti, jen se zamýšlíme nad věcmi. Takže vlastně ani sešit nemusíme mít, všechno dostaneme. Na což musí být peníze ve škole, v systému, což je samozřejmě věc druhá.

V každý třídě je tohle libový ořezávátko na stěně, strašně se mi líbí!

Předměty na střední škole si sami volíte, daná jen jen oblast, ze které musíte vybírat. Například z humanitních studií musíte mít alespoň jeden předmět - historii, politiku a vládu, ekonomii, nebo psychologii. Takže se vám klidně může stát, že prostě od svých 13ti let nemáte historii nebo zeměpis nebo cokoliv a pak dochází na ty nepříjemné chvilky, kdy se vám představuje exchange student z České republiky, vy absolutně nevíte, nechytíte se ani na Československo, ani na sousední Německo a začnete se ptát na Anglii.

Moje veledílo z prostorové výtvarky

Na druhou stranu, opravdu si zvolíte to, co se chcete učit. Už jen to vědomí je lepší než žít v přesvědčení, že jste donuceni se učit zbytečné věci.

Abych to shrnula, užívám si to tady. Někdy se musím něčemu fakt zasmát, někdy se naučím, že věci můžou fungovat i jinak, než je člověk zvyklý, někdy jsem fakt naštvaná na jejich hloupý pravidla a omezení, někdy si říkám, jak to maj dobře vymyšlený.

Pak mám ještě takových pár věcí, který napíšu jen v bodech:

- většina mých kamarádů je tmavé pleti
- jsou skvělí

- většina školy je tmavé pleti

- pan ředitel je tmavé pleti

- většina učitelů je světlé pleti

- nevím, jestli to něco znamená

- byla jsem na tréninku wrestlingu

- podle mého amerického "táty" jsem už dobrý Američan, protože jím cereálie s mlékem k večeři

- mezi mé oblíbené předměty patří prostorová výtvarka, protože se patlám v hlíně a pan učitel pouští SKVĚLOU hudbu

- už teď se připravuju na Halloween:

Verča-žralok dělá ostudu v supermarketu

Mějte se skvěle a zase někdy!

Goodbye lazy days

Chodíme do školyyyyyy!
Nikdy bych neřekla, že budu tak šťastná a natěšená zrovna na školu, ale tohle nicnedělání je vážně ubíjející. Rodiče pracovali, děti školovaly a my s Ingjai jsme se jen válely a koukaly na televizi, což mě (poté, co jsem viděla v kuse několik seriálů a TV show) už vůbec nebavilo. Tak moc nebavilo, že jsem se třeba na terase pokoušela cvičit pilates a jógu.
Ale naštěstí lidé ve škole docela rychle zapracovali na našich papírech a tak jsme nemusely čekat dva, ale jen jeden týden. A popravdě, zas tak špatný ten týden nebyl. Vytěžily jsme z něj spoustu zážitků!
Například jsme hodně nakupovali. Celá rodina, ale hlavně já a Ingjai jsme se potřebovaly "voháknout" do školy. To trochu komplikoval školní dress code, který vyžaduje určité vlastnosti oblečení a žádné výstřelky. Žádná ramínka, žadné okraje boxerek, výstřihy, roztrhané džíny, minisukně a minikraťasy, legíny, viditelné břicho a boky, potisk s alkoholem, tabákovými výrobky.

A taky naše hostitelská rodina je velmi cudně a slušně se oblékající. A taky Ingjai je velmi cudně a slušně se oblékající (v Thajsku ženy nikdy nesmí ukázat holá ramena). Takže jsem teda tady asi jediná sprostota s tílkem a ramínkama. Zamyslím se nad sebou, zlepším se.
Nakonec jsme toho ale nakoupily opravdu hodně, například pravé americké konversky, ty jsme fakt nutně musely mít. Už teď se taky poohlížíme po teplém oblečení na zimu, obzvlášť pro Ingjai, protože ta nikdy neviděla sníh.

Ne všichni byli nadšení z nakupování. Obzvlášť tedy ta mužská část.

Taky jsme měli pravý americký BBQ, ale bylo to s latinskoamerickým nádechem, neboť kromě spousty sousedů přišli i babička a dědeček rodiny, kteří mluvili jen španělsky. Měli jsme hamburgery, kukuřici, nachos a salsu, apple pie a nakonec jsme dělali s´mores, což je americká super sladká, super ulepená super dobrota, kterou už odmítám jíst. Byl to velkej okamžik, když jsme to s Ingjai ochutnávaly poprvé, a je to... takový zajímavý. Opeče se marshmallow (bílý pěnový bonbon) nad ohněm a spolu s plátkem čokolády se dá mezi dvě sušenky.

Ingjai měla taky narozeniny! Šli jsme do asijské restaurace, Ingjai se nás pokusila naučit jíst hůlkama, ale v Thajsku se prý spolu s hůlkama používá ještě lžíce. A jen tak mimochodem, Ingjai se mě právě zeptala, co je v Americe za rok. V Thajsku je totiž 2559, podle narození Buddhy, vážení.

Dostala obrovský čokoládový dort a přípitek mléka (bylo jí 18). A nemusela mýt nádobí, vzala jsem za ní směnu :-D Bylo to fajn, ta naše rodina se už nějak tak "sžila" a zvládáme i jazykovou bariéru. Řekla bych precizně.

Zpráva od americké maminky, která byla v tu chvíli v ložnici o patro výš než my.

No a dnes byl náš první školní den. Přikládám můj rozvrh a mapku školy.

pozn.: mapa má druhou stranu

Stejně jsem se ztratila. Vyšla jsem nějakými dveřmi ven a ty už mě nepustily zpátky. Byla jsem na okraji obrovského školního pozemku, tak jsem musela okolo celé budovy pěšky, tam, kde nikdy nikdo nechodí, snad jen člověk, který tam tak dokonale udržuje trávník. Přišla jsem do hodiny třeba o 15 minut později.
A taky jsem doteď pořádně nepochopila, jak otevřít mojí skřínku. Ptala jsem se o radu jedné holky na chodbě a ta mi řekla, že ona svou skříňku ještě ani nenašla.
O školních patáliích ale až příště, zatím čego!