neděle 18. září 2016

Je ze mě East Panther

Napíšu vám klišé:
ten čas fakt letí.
Od posledního článku totiž uběhly už dva týdny ve škole a já se tam začínám cítit vcelku normálně, nemotám se po škole v kruzích, nejsem ze všeho zmatená, pamatuju si jména několika lidí, některá z nich umím dokonce vyslovit!

Naše škola CD East má ve znaku pantera, proto si říkáme East Panthers
To, jak funguje škola v Americe, je prostě jiné, ale nechci říkat lepší nebo horší. Já osobně vnímám ale víc pro mě pozitivních věcí než věcí, které se mi nelíbí.
Velmi se mi třeba nelíbí, že všechny přestávky mají jen 4 minuty. To je pro mě naprostá katastrofa, protože já jsem nestíhala ani desetiminutové přestávky v Česku. Kvůli tomu se taky komunikace amerických školáků značně omezila na pozdravy rukou a těla - když v proudu lidí míjíte kamaráda, jediný, co stíháte, je párkrát do sebe plácnout a jít dál.

Školní chodba - hallway
Pozdravy...

Dále se mi nelíbí ta sterilita - školní autobusy vás transportují z domova do školy a zpět, ráno jediný spoj, odpoledne dva (hned po škole a pak až v pět hodin). Žádný "zajdem někam po škole", protože nejbližší místo, kam byste možná chtěli jít, je tak 2 hodiny pěšky. Ještě tedy můžete mít odvoz nebo sami řídit, ale já neřídím a protože naši "rodiče" mají celkem 6 dětí na starost, nemůže to po nich nikdo chtít.
Jinak řidičové jsou ale docela fajn chlapíci. Pouštěj nahlas hudbu, každýho pozdravěj a popřejou hezkej den nebo víkend. Jednou jsem byla v pozdním autobuse poslední a pan řidič mě dovezl skoro až k domu.

Náš školní autobus
Taková nesamostatnost a kontrola pohybu je i ve škole - pokud jdete o hodině na WC, musíte mít hallway pass, prostě papírek, že vás učitel pustil, kdyby vás na chodbě někdo kontroloval. Když je oběd, musíte celou jednu hodinu sedět v jídelně. Když odpoledne zůstanete v knihovně a studujete, na pozdní autobus vás musí vyprovodit knihovník.
Sporty se dělají taky zpravidla jen ve škole. Takže kamarády máte vlastně furt jenom ve škole. Na druhou stranu, 1500 studentů je dost rozmanitý kolektiv a škola poskytuje opravdu všechno - vědecký klub, matematickýklub, klub Červeného kříže, klub poezie, klub Budoucích business leadrů Ameriky (ano, takhle se to jmenuje), muzikály, sbory, orchestry, spoustu sportů, volně přístupnou posilovnu, knihovnu, počítače, no zkrátka co si jen zamanete.

(mou rukou trochu nakřivená) školní knihovna
Co se mi naopak velmi líbí, je takový princip, na kterém je škola založená. V Česku jsou středobodem studia písemky, testy. To znamenalo, nemusíte být ve škole nějak obzvlášť aktivní, jen večer před písemkou mějte jakkoliv obstarané poznámky, napište to do testu a můžete začít zapomínat.
Je to můj subjektivní pohled, to, že jsem to tak dělala já, ještě nic samozřejmě neznamená.
Tady testy ale nemají vůbec takovou váhu. Škola spočívá hodně v samostatných pracích, projektech, esejích, které vám zaberou ale jen jednu vyučovací hodinu, takže jste ve škole hodně aktivní a málokdy se stane, že musíte celou hodinu jen poslouchat výklad. Touto cestou si ty věci vlastně docela zapamatujete, protože jste o nich udělali malou prezentaci, napsali krátkou esej a diskutovali se spolužákem. Co nestihnete ve škole, můžete dodělat doma.

Ingjai už to nedala
Škola poskytuje snad úplně všechny potřeby, učebnice, kalkulačky, obálky, složky, šanony, sešívačky, děrovačky, papíry, ořezávátko. Ve všech hodinách dostáváme předem připravené papíry, na kterých jsou vytisknuté jen některé body výkladu, taková osnova, kterou doplňujeme o své komentáře, odpovídáme na otázky, někdy ani  nepotřebujeme znalosti, jen se zamýšlíme nad věcmi. Takže vlastně ani sešit nemusíme mít, všechno dostaneme. Na což musí být peníze ve škole, v systému, což je samozřejmě věc druhá.

V každý třídě je tohle libový ořezávátko na stěně, strašně se mi líbí!
Předměty na střední škole si sami volíte, daná jen jen oblast, ze které musíte vybírat. Například z humanitních studií musíte mít alespoň jeden předmět - historii, politiku a vládu, ekonomii, nebo psychologii. Takže se vám klidně může stát, že prostě od svých 13ti let nemáte historii nebo zeměpis nebo cokoliv a pak dochází na ty nepříjemné chvilky, kdy se vám představuje exchange student z České republiky, vy absolutně nevíte, nechytíte se ani na Československo, ani na sousední Německo a začnete se ptát na Anglii.

Moje veledílo z prostorové výtvarky
Na druhou stranu, opravdu si zvolíte to, co se chcete učit. Už jen to vědomí je lepší než žít v přesvědčení, že jste donuceni se učit zbytečné věci.
Abych to shrnula, užívám si to tady. Někdy se musím něčemu fakt zasmát, někdy se naučím, že věci můžou fungovat i jinak, než je člověk zvyklý, někdy jsem fakt naštvaná na jejich hloupý pravidla a omezení, někdy si říkám, jak to maj dobře vymyšlený.

Pak mám ještě takových pár věcí, který napíšu jen v bodech:

- většina mých kamarádů je tmavé pleti
- jsou skvělí
- většina školy je tmavé pleti
- pan ředitel je tmavé pleti
- většina učitelů je světlé pleti
- nevím, jestli to něco znamená
- byla jsem na tréninku wrestlingu
- podle mého amerického "táty" jsem už dobrý Američan, protože jím cereálie s mlékem k večeři
- mezi mé oblíbené předměty patří prostorová výtvarka, protože se patlám v hlíně a pan učitel pouští SKVĚLOU hudbu
- už teď se připravuju na Halloween:
Verča-žralok dělá ostudu v supermarketu


Mějte se skvěle a zase někdy!




úterý 6. září 2016

Goodbye lazy days

Chodíme do školyyyyyy!
Nikdy bych neřekla, že budu tak šťastná a natěšená zrovna na školu, ale tohle nicnedělání je vážně ubíjející. Rodiče pracovali, děti školovaly a my s Ingjai jsme se jen válely a koukaly na televizi, což mě (poté, co jsem viděla v kuse několik seriálů a TV show) už vůbec nebavilo. Tak moc nebavilo, že jsem se třeba na terase pokoušela cvičit pilates a jógu.
Ale naštěstí lidé ve škole docela rychle zapracovali na našich papírech a tak jsme nemusely čekat dva, ale jen jeden týden. A popravdě, zas tak špatný ten týden nebyl. Vytěžily jsme z něj spoustu zážitků!
Například jsme hodně nakupovali. Celá rodina, ale hlavně já a Ingjai jsme se potřebovaly "voháknout" do školy. To trochu komplikoval školní dress code, který vyžaduje určité vlastnosti oblečení a žádné výstřelky. Žádná ramínka, žadné okraje boxerek, výstřihy, roztrhané džíny, minisukně a minikraťasy, legíny, viditelné břicho a boky, potisk s alkoholem, tabákovými výrobky.


A taky naše hostitelská rodina je velmi cudně a slušně se oblékající. A taky Ingjai je velmi cudně a slušně se oblékající (v Thajsku ženy nikdy nesmí ukázat holá ramena). Takže jsem teda tady asi jediná sprostota s tílkem a ramínkama. Zamyslím se nad sebou, zlepším se.
Nakonec jsme toho ale nakoupily opravdu hodně, například pravé americké konversky, ty jsme fakt nutně musely mít. Už teď se taky poohlížíme po teplém oblečení na zimu, obzvlášť pro Ingjai, protože ta nikdy neviděla sníh.

Ne všichni byli nadšení z nakupování. Obzvlášť tedy ta mužská část.

Taky jsme měli pravý americký BBQ, ale bylo to s latinskoamerickým nádechem, neboť kromě spousty sousedů přišli i babička a dědeček rodiny, kteří mluvili jen španělsky. Měli jsme hamburgery, kukuřici, nachos a salsu, apple pie a nakonec jsme dělali s´mores, což je americká super sladká, super ulepená super dobrota, kterou už odmítám jíst. Byl to velkej okamžik, když jsme to s Ingjai ochutnávaly poprvé, a je to... takový zajímavý. Opeče se marshmallow (bílý pěnový bonbon) nad ohněm a spolu s plátkem čokolády se dá mezi dvě sušenky.

Ingjai měla taky narozeniny! Šli jsme do asijské restaurace, Ingjai se nás pokusila naučit jíst hůlkama, ale v Thajsku se prý spolu s hůlkama používá ještě lžíce. A jen tak mimochodem, Ingjai se mě právě zeptala, co je v Americe za rok. V Thajsku je totiž 2559, podle narození Buddhy, vážení.


Dostala obrovský čokoládový dort a přípitek mléka (bylo jí 18). A nemusela mýt nádobí, vzala jsem za ní směnu :-D Bylo to fajn, ta naše rodina se už nějak tak "sžila" a zvládáme i jazykovou bariéru. Řekla bych precizně.

Zpráva od americké maminky, která byla v tu chvíli v ložnici o patro výš než my.

No a dnes byl náš první školní den. Přikládám můj rozvrh a mapku školy.


pozn.: mapa má druhou stranu
Stejně jsem se ztratila. Vyšla jsem nějakými dveřmi ven a ty už mě nepustily zpátky. Byla jsem na okraji obrovského školního pozemku, tak jsem musela okolo celé budovy pěšky, tam, kde nikdy nikdo nechodí, snad jen člověk, který tam tak dokonale udržuje trávník. Přišla jsem do hodiny třeba o 15 minut později.
A taky jsem doteď pořádně nepochopila, jak otevřít mojí skřínku. Ptala jsem se o radu jedné holky na chodbě a ta mi řekla, že ona svou skříňku ještě ani nenašla.
O školních patáliích ale až příště, zatím čego!




neděle 28. srpna 2016

America is big, America is great

Zrovna sedím na své zaoceánské posteli a říkám si, že je vhodná chvíle na nový příspěvěk. Jsem tu jen týden, ale jsem jako suchá houba, která nasává úplně všechno, co se tu děje a přijde mi, že jsem toho poznala tolik. A vůbec nevím čím začít, jak je mým zvykem. Chtěla bych to vysypat všechno!
Mrakodrapy v New Yorku

Začnu tím, že Amerika je velká. VELKÁ všemi možnými způsoby. Silnice jsou širší, auta masivnější, pláně široké, budovy vysoké, cesty daleké. Hodně lidí, hodně kultur, hodně jazyků, hodně národností, zvyků a podob. Jogurty v kyblíkách, džusy v kanistrech, jablka v platech, sušenky v pytlích.
K těmto poznatkům mi stačila třeba jen cesta z letiště v New Yorku domů do Harrisburgu v Pennsylvánii. Je to asi na 4 hodiny, z čehož tak 2 v New Yorku. Tohle město je prostě div. Viděla jsem ho zatím jen z auta, ale to stačilo k poznání toho, že jeho obyvatelé nemají absolutně pud sebezáchovy, protože běhají přes cestu kdekoliv a kdykoliv, taky že mrakodrapy jsou ze slov drápat se do mraků, což jen tak asi z poloviny vystihuje jejich výšku a taky že tohle město smrdí, i když jste v autě. Jo a taky jsem viděla dvě nahý holky, který měly na těle nakreslenou americkou vlajku a procházely se na Times Square. Vlastně mě to v tomhle městě ani nepřekvapilo.
Times Square


Dva dny po mně přijela thajská spolubydlící Ingjai. Je to hodně milá holka, skromná, stydlivá, ale po pár dnech už se spolu docela řehtáme a rozdíly mezi našemi kulturami a zvyky se stírají. Studuje angličtinu jen 3 roky a tudíž nemluví tak dobře, bude potřebovat asi trochu pomoct, o to víc ale bude vidět pokrok za deset měsíců. Její kulturní šok je podle mě mnohokrát větší - má jiné písmo, což jí komplikuje angličtinu, ale hlavně má třeba jiného boha. Nevěděla, co je to anděl, což by mě nikdy nenapadlo. Ze začátku se mě na všechno ptala, jestli si může vzít banán, jestli se může jít vysprchovat, to jsem jí ale okamžitě zakázala, protože jsem se cítila fakt příšerně.
Já, Ingjai a nejstarší bratr
Pak jsem začala poznávat mojí rodinu a musim vám říct, že tahle rodina mě přesvědčila o tom, že spousta věcí v životě je jen věc vlastní volby a přesvědčení a vůle nenechat se strhnout okolím a nevymlouvat se. Ačkoliv v Americe se strašně moc jí a jídlo neustále nakupuje, je tu velký výběr všech možných TV show, levná elektronika a většina lidí všechno tohle konzumuje a využívá, rodina, ve které žiju, je úplný opak normálu. Snaží se nejíst cukr, k snídani jedí smoothies z ovoce a jogurtu a děti se smí koukat na televizi jen od pátečního večera do nedělního večera, když chodí do školy, tak nekoukají. Ale nejsou ujetý, prostě jen chtěj bejt zdravý a mít děti, co jsou dětma.
Americké speciality
I v Americe se dá jíst zdravě
S dětmi už jsme se hodně skamarádily. S námi v domě žijí 4 děti: 7letý Cristian, 8letá Alyssia, 10letá Lilia a 12teý Jon. Pátá Nicole žije sama. Dnes, po týdnu můžu říct, že opadl počáteční stud a už jsme jako sourozenci. Děláme si ze sebe prču, nejvíc se nasmějeme, když se vzájemně učíme jazyky. Víme, jak se v Thajsku komu poklonit a pozdravit ho podle jeho postavení, taky protože má rodina latinskoamerické kořeny, tak si říkáme španělské !Hola!, děti mě zdraví českým Ahoj, tudíž americké Hey je pro nás celkem nuda. Motáme to dohromady, třeba Ingjai se sem tam ve stresu stane, že něco řekne thajsky, já mluvím česky občas na psa, ale jenom když jsme sami. Když dělal Jon úkol ze španělštiny, zeptal se mě, jestli vím, co znamená ?Como estás?, na což jsem mu sebevědomě automaticky odpověděla "Jak se máš?" a pak jsme oba vyprskli smíchy a on pořád opakoval: Vážně jsi na mě právě promluvila česky?? Děti napodobují můj akcent, z čehož jsem vyloženě nadšená a říkají: "Ahoj, I´m Veronika from Czech Republic, I like pes, I like kočka."
Dětská párty bez rodičů

Co mě tady opravdu překvapilo, je pomáhání si mezi členy komunity, ve které žijeme. Maminka rodiny pracuje v kostele (což je ale strašně moderní budova s kanceláří a vypadá to tam spíš jako v kongresovém sále) a asi díky tomu jsem tu pocítila ten zvyk pomáhání si. Než jsme s Ingjai přijely, lidi z kostela darovali naší rodině povlečení a pár věcí pro nás. Zbytky se tu nevyhazují, dávají je do potravinové banky a potom rozdávají. Místní Starbucks kostelu pravidelně daruje pečivo, které se nespotřebuje. Ale na oplátku se očekává pomoc od ostatních – já jsem hned druhý den mého pobytu pomáhala vlastně mě naprosto neznámé paní vymalovat nový dům, v pátek jsme asi tři hodiny v kostele skládali s dětma letáčky, až jsem si dořezala ruce o papír. Pomoc za pomoc - já pomůžu vždy, když to pro mě bude možné, za to se můžu spolehnout, že mně se vždy odněkud dostane pomoci. Čekám, kdy přijde ten háček tohohle systému.
Díky tomu jsem ale trochu pochopila, proč to taková rodina udělá, že si k sobě zadarmo vezme dokonce dva studenty - mum nám řekla, že mají všeho dostatek a volný pokoj a tak nevidí důvod, proč nám nepomoct. Přitom je to normální rodina ze střední třídy. To, jak se k nám tady všichni chovají, je moc fajn a za to člověk prostě cítí potřebu jim taky pomoct a nezachovat se tak, že bude jenom využívat a pak zmizí. Takoví lidé se ale taky najdou.
Kostel Living Water Community Church

Taky vám musím říct, co se stalo v naší škole. Měly jsme jít už zítra, 29.8. Rodina ale nedostala ze školy pro mě a Ingjai žádné informace, rozvrh, nic, bylo nám to divné a tak jsme šli do školy, kde jsme se dozvěděli, že v ní vůbec nejsme zapsané. Docela šok pro člověka, který je v Americe s cílem studovat na té konkrétní škole. Sekretářky začaly prohledávat šuplíky, naše složky se nakonec našly, ale málo to bylo platné, protože nám jen řekly, že naše studium na škole je schválené ředitelem, ale nejsme zapsané. Byrokracie. Nikdo to naší rodině neřekl, ani škola, ani místní zástupce agentrury a celkem se nedivím, že to nenapadlo rodinu nás jít někam zapisovat, když jsme všechno to papírování vyřešily obě s Ingjai z domova a poslaly přes agenturu do školy. Ne, prostě musíme jít na registraci znova, na speciální růžový papír napsat to, co ve škole už minimálně jednou je a dva týdny čekat. To je celá Amerika – hogo fogo, pak vám ale sekretářka řekne "Oops, eeeh, emm" a ředitel řekne: "Jo, něco si matně pamatuju, že jsem podepisoval". Trochu mě štvalo, jak jsme chodili po škole a různým lidem ze sekretariátu a lidem s funkcí říkali, co se nám stalo, že jde jen o papírování, že jsme tady připravené jít do školy a všechny naše informace mají a všichni řekli: "Vážně, to je mi líto, to je blbý, hm". Nikdo neřekl: "Jo, mám funkci, můžu s tím něco udělat, sedím tady u počítače u toho systému, pomůžu vám." Takže s tou vzájemnou pomocí to nebude tak horký, ale to je tak asi všude.
Při prohlídce hlavního města Pennsylvánie Harrisburgu, kde žijeme. Z centra dýchá koloniální éra. A historky o vzniku hlavního města jsou koukám všude podobné.
Já a Ingjai máme aspoň delší prázdniny, můžeme si užívat Ameriku, koukat na televizi na Netflix, chodit po sousedství a obdivovat na sebe kolmý ulice, posekaný trávníky, vlastenecký vlajky na každém druhém domě a divit se, jaktože tady nikdo nemá plot a nebo se stát dítětem, což je v téhle rodině běžné, a pořádat s dětma vodní bitvy, skákat panáka a hrát Twistra.
Poslední dva poznatky:
V Americe nemusíte umět vařit. V obchodě se prodává hliníková mísa s předpřipravenýma bramborama proloženýma sýrem a brokolicí, kterou jen strčíte do trouby a máte navařeno. Péct taky nemusíte, třeba narozeninové dorty jsou tu v obchodě téměř hotové, musíte jen dopsat jméno a věk oslavence.
Motivační řeči. Heslo naší školy je Be great every day, kancelář školy má na stěně Remember what seemed impossible yesterday is tomorrow´s reality, pořád Be future focused, Be constant, Be self-confident, všechno zvládneš, seš dobrej, seš borec, máš velký cíle, jdi si za nima, makej, to dáš. Kamarádka Bětka je v Kentucky a její americký bratr jí řekl, že prý stačí, když pozameteš chodník a 20 lidí tě začne chválit a obdivovat, jak jsi to dobře udělal. Tyhle řeči mi trošičku vadí, ale za chvíli si toho asi přestanu všímat.
Mějte se bájo, užívejte poslední dny práznin!

úterý 23. srpna 2016

Hit the runway

Na svůj první příspěvek na tento blog jsem dlouho čekala. Popravdě jsem nevěděla, jak začít a jak to celé pojmout. Mohla jsem ho napsat hned v ten moment, kdy jsem se rozhodla, že budu psát blog a založila ho. Nebo když jsem byla umístěná do hostitelské rodiny a věděla naprosto jistě, že pojedu do USA. Nebo když jsem dostala vízum a věděla jsem to ještě jistěji než jistě.
Nikoliv, odkládala jsem a blog žil svým životem několik měsíců bez jediného mého zásahu.
A teď sedím v letadle z Prahy do New Yorku a rozhodla jsem se, že to je ten správný moment. Ve vzduchu, na neutrální „půdě“, už ne doma, ale ještě ne v cizině. Evropa uzavřená, Amerika neotevřená.
Kdybych měla rychle zrekapitulovat to, co mému sedadlu 19A v letadle společnosti Delta Airlines předcházelo, bylo by to asi takhle:
  • Před několika lety jsem se díky kamarádkám dozvěděla, že existuje možnost studovat po různě dlouhou dobu v zahraničí. Hned jsem věděla, že to bude mým velkým snem.
  • Řekla jsem to doma rodičům. Ti byli toho názoru, že je to skvělá zkušenost a mohla bych to zkusit. Podpořili mě a za to jsem jim velmi vděčná, za to, jak jsou sami stateční, že mě pouští, za to, že do mě investují a za jejich světáckého ducha. Bez nich by na sedadle 19A neseděla.
  • Sama jsem si začala hledat možnosti – do jaké země, na jak dlouho, zda přes agenturu a pokud ano, přes jakou.
  • Rozhodla jsem se pro Spojené státy – jejich vláda velmi podporuje a sponzoruje zahraniční studenty, což se odrazí na ceně pobytu i široké nabídce. Rozhodli jsme se pro agenturu Studyline, která nám byla zkrátka sympatická a to, co nabízela, bylo přesně to, co jsem já chtěla, navíc v porovnání agentur za velmi dobrou cenu. Jet do USA bez agentury je nemožné, nebo šíleně komplikované, střední školy zkrátka neberou zahraniční studenty jen tak, „z chodníku“, pouze zprostředkované a prověřené agenturou.
  • Vyplňování přihlášky – dostáváme se do komplikované části. Tolik papírů a papírů, tolik otázek, požadovaných informací a dokumentů, to jsem ještě nezažila. Ale tak má to zřejmě svůj důvod. Když si teď vzpomenu, jak jsem běhala na několikrát do nemocnice, aby mi zjistili, zda mám protilátky na tuberkulózu a dřepovala v ordinaci, aby mi zjistili tep v zátěži, po zátěži, ve stoje, v sedě a v leže, jak na mně má třídní profesorka musela sepisovat hodnocení a já jí to překládat do angličtiny, jak jsem hledala fotky z mých aktivit, na kterých se usmívám (ano, to byl požadavek), nechce se mi tomu ani věřit. Ano, to všechno jsme museli podstoupit pro sedadlo 19A do Ameriky.
  • Pak mě umístili do rodiny! To byla velká událost. Dozvěděla jsem se, že budu bydlet s rodinou s pěti dětmi a psem v Harrisburgu, hlavním městě Pensylvánie.
  • Pohovor na ambasádě. K tomu potřebujete strašně moc dokumentů a taky vyplnit elektronickou žádost o vízum, kde musíte odpovídat na otázky typu zda jste terorista, účastnili jste se na nabírání dětí do armády, znásilnili jste někdy někoho, jedete do spojených států za účelem obchodu s lidmi a tak. Jinak ale mnoho povyku pro nic, na americké ambasádě jsem strávila 2 hodiny, z nichž 1 hodinu 50 minut čekáním. V deseti minutách jsem stihla odpovědět úřednici na několik otázek, dostat vízum a ještě posloužit jako svědek a tímto titulem podepsat nějaké dokumenty Američance, která prodávala dům na Floridě.
  • Dozvěděla jsem se, že v rodině se mnou bude ještě jedna exchange studentka. Z Thajska, jmenuje se Sarinrat ale mám jí říkat Ingjai. Zajímavý. Takže ne 8, ale 9 lidí v domě!
  • Stopadesátosum dalších dokumentů a poběhávání po poštách, úřadech, překladatelích a podobně.
  • Loučení. No, víte jak. Prostě loučení. Lidi, které máte rádi, máte rádi ať se děje cokoliv a i kdyby jste se neloučili, rádi je mít budete. No a lidi co nemusíte prostě nemusíte, tak se s nima nemusíte snad ani loučit.
  • Letiště. Tam jsme jeli jen já, mamka a taťka. Když jsem si šla pro palubní vstupenku a odbavit kufr, ve frontě mě zastavil (jako tedy každého v té frontě) mladý můž od Delta Airlines a začal křížový výslech. Gestapo. Louis de Funés, svítící vám do obličeje lampou. V průběhu několika minut na mě zaútočil palbou naprosto nesmyslných otázek. Kam letím, jak se jmenuje město, kde budu pobývat, co studuju, co mám ráda za hudbu, jaká je moje oblíbená písnička, co je můj oblíbený předmět, jak se jmenuje učitel toho předmětu, kdo balil můj kufr, čí jsou věci v mém kufru, kde byl kufr po dobu od sbalení do této chvíle. Nepříjemné, když musíte odpovídat rychle na všechno, na co se vás naprosto cizí člověk ptá. Chtěla jsem se zeptat, co je on zač, proč ho to zajímá, popřípadě co on poslouchá za hudbu, ale nedal mi šanci se ani nadechnout. Jasně, je to nějaká zkouška toho, jak se zachováte a v dnešní době se takovým opatřením snad ani nedivím, ale je to zkrátka nepříjemné. Ale výslechem jsem prošla a dostala jsem potvrzovací samolepku na pas. Podobná, jako bývá na jabkách nebo banánech.
  • Nakonec mi odbavili kufr, naposledy jsem se rozloučila s rodiči a šla do mezinárodního prostoru. Zavřely se vrátka a já byla sama. Tak jsem si koupila kafe a za chvíli už seděla v letadle.
A teď čekám, až přistaneme v NYC, setkám se na letišti s rodinou a dojedeme k nim domů do Harrisburgu.
Tak zatím čaio!