pondělí 31. října 2016

Věci, které v Česku nemáme

Jujky, to jsem zase zapomněla, že jsem vlastně ta bloggerka a že bych měla pravidelně přispívat na můj blog! Nechte mě tedy prosím napravit mé hříchy, kterých hořce lituji, a nechte mě povyprávět vám nějaké ty Novosvětské zážitky.



První zmíním HOMECOMING.
Pokud nevíte, co to je a co je smyslem, není vůbec za co se stydět. Smysl této akce nechápu ani já, ani nikdo v mém okolí. Ale prostě se to dělá. Při poznávání jiné kultury je někdy potřeba přestat pátrat po logických vysvětleních a jednoduše přijmout podivuhodná fakta.
Homecoming je něco jako ples jen pro studenty (nikoliv příbuzné či učitele), který se pořádá ve velké školní tělocvičně. Celkově bych řekla, že je to spíše mnoho povyku pro nic, ale najde se pár zajímavostí. První je zvaní dívek. Samozřejmě se můžete zeptat obyčejně, mezi čtyřma očima, ale vy jste Američani, takže uděláte něco VELKÝHO. Chudáci kluci vytvoří obrovskou ceduli, kterou hezky vybarvěj, polepěj třpytkama a napíšou na ní něco jako "buď mou homecoming slečnou", "každý fotbalista potřebuje svou roztleskávačku" a podobný srdceryvný slogany. Aby toho chudák chlapec neměl málo, musí ceduli slečně ukázat někde před hodně lidma, obvykle v jídelně, kde je tak 300 lidí. Nebo třeba přemluví svých dvacet kamarádů, kteří drží každý jedno písmeno a v řadě vedle sebe stvoří pozvání na homecoming. Pak se tleská, píská, pláče, skáče, a tak.

Image result for Homecoming Asking Ideas

Druhá zajímavost, už součástí večera, je photo booth, z amerických filmů tak dobře známa černá kabinka, kam si vlezete se svými kamarády a děláte ztřestěný fotky, který se hned vytisknou a můžete si je odnést.


A naposled zmíním homecoming court. To se vybere z celé školy tak 5-6 párů (nemusí to být skutečný pár, jen pro účel homecomingu) a z nich se předem anonymně volí jeden pár, který potom dostane korunu a korunku a mají titul homecoming king and queen, neboli král a královna homecomingu. To je vše, nic jiného to neobnáší, je to vlastně velmi samoúčelný titul. Ačkoliv jde vlastně jen o popularitu, která myslím není měřítkem kvality, já znám slečnu, která se stala královnou na naší škole a jsem moc ráda, že to vyhrála, protože je to jedna z nejsympatičtějších holek, co jsem tu potkala. Dělá se mnou atletiku, je to koulařka :-)

Naši homecoming queen and king
Potom jsme byli ve Washingtonu, D.C, hlavním městě USA! Tohle místo mě úplně nadchlo, má moc hezkou atmosféru. Původně jsem si ho představovala hodně rušné, ale se svými 650 000 obyvateli je to takové klidnější, důstojné město, které dýchá historií. Navštívili jsme spoustu památek a protože ve Washingtonu, D.C. jsou všechna muzea zadarmo, tak jsme se jich pokusili navštívit co nejvíce.
Washington monument

U.S. Capitol

Bílý dům

Lincolnův památník

Národní památník Druhé světové války

Každá z 4048 hvězd na památníku reprezentuje 100 amerických obětí Druhé světové války 

Památník Války ve Vietnamu

Tato zeď je celá pokrytá jmény obětí Války ve Vietnamu

Muzeum americké historie (ne jen války, ale i kultura aj.)

Muzeum umění

Galerie moderního umění

Muzeum afroamerické kultury

Další víkend jsme si s celou rodinou udělali vlastní podzimní prázdniny, protože nic takového americké školy nedodržují, a jeli jsme na čtyři dny do Virginie. Bydleli jsme v krásném domě v horách, uprostřed listnatých lesů, které byly v podzimním čase jako paleta barev. Konkrétně to byly Blue Ridge Mountains, které jsou součástí Apalačského pohoří. Žije tam prý hodně černých medvědů, my jsme ale bohužel/bohudík žádného nepotkali. Hodně jsme chodili na túry a taky koukali na filmy, u čehož jsem zjistila, že mi začíná lehce vadit britský přízvuk, ze kterého si Američani dělají často legraci. A taky jsme skládali puzzle. Hodně puzzlí.







Navštívili jsme University of Virginia, prý jednu z nejlepších univerzit v USA. Úplně mě nadchla, je v malém městě Charlottesville, které je plné mladých lidí, snad tam ani nežije moc nikdo jiný, než studenti. Ti jsou se svými učebnicemi a notebooky úplně všude. Univerzitu založil 3. americký prezident Thomas Jefferson. Ačkoli byl autorem Deklarace nezávislosti, jejíž součástí byla také slova "všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni", na stavbě a později i chodu univerzity pracovali jeho afroameričtí otroci.
University of Virginia


Problémy afroamerického obyvatelstva jsou pro mě úplnou novinkou, jelikož v Česku zkrátka nežijí. Tady mají ale tito lidé dlouhou, bohužel ne zcela příjemnou historii. Ačkoli doby otroctví jsou ve Spojených státech dávno pryč, stále je tu cítit místy lehká nerovnost. Je smutné, že okres, ve kterém žiji, má dvě střední školy, na jednu z nichž chodí spíše běloši a na druhou spíš Afroameričané (tam chodím taky já). Hodně nápadné to bylo na tribunách při fotbalovém zápasu mezi námi. Ano v Americe, té zemi svobody, práv, rovnosti a šancí. Jistě to tak není všude a musím podotknout, že školy si studenty rozdělují podle oblastí a v jedné oblasti města žije zkrátka víc těch a v druhé zase víc oněch. Ale i tak je to prostě selekce. Na naší škole je klub afroamerických studií, který sem tam navštívím a je hodně zajímavé bavit se o těchto věcech přímo s těmi lidmi. Člověk pochopí, že lidé tmavší pleti budou vždy víc kamarádi mezi sebou, než s bílýma, protože si zažili stejné urážky a zacházení, protože mají všichni větší pravděpodobnost, že jim budou uděleny vyšší tresty za stejné činy (smutný fakt), protože mají všichni stejný strach, že příště bude bílým policistou zastřelen jejich nevinný otec nebo bratr. Naučila jsem se třeba taky, které slova je lepší neříkat a jak moc to pro ně znamená, být oslovován správně. Jinak ale na naší škole panuje mezi všemi barevnými i nebarevnými lidmi dobrá nálada. Moje kamarádka je Afroameričanka a děláme si ze sebe často nekorektní fórky. I ty ale mají svou mez. Jsou prostě věci, které by člověk ani v žertu neměl říct.


Image result for halloween kids

A na závěr nejde nezmínit Halloween. Americká klasika, důvod, proč jíst sladkosti, proč se bát, proč vyřezávat dýně, proč pít dýňové latté, proč vymýšlet kostýmy, proč být dítětem. Okolo tohoto svátku se už od září točí úplně všechno. Jsou to vlastně naše dušičky, ale nebyli by to Američani, kdyby z toho neudělali něco víc. Každý si to může slavit (nebo neslavit) jak chce. Naše rodina má třeba k tomuto svátku výhrady, protože jsou křesťané a Halloween je hodně o zlu, strachu a záhrobí, s čímž oni prostě nesouhlasí. Proto nedělají nic strašidelného, jenom se oblečou do kostýmů oblíbených postav a jsou spolu. Druhý extrém jsou ale lidé, kteří si kvůli Halloweenu kupují do domu umělé pavučiny a na trávníku jim sedí kostlivci, duchové a pavouci.

Image result for halloween decoration

O Haloweenu po setmění jdou děti (nepsané pravidlo je do 12 let věku) po sousedství, většinou s rodiči. Domy, které mají rozsvícená světla před domem tak dávají znamení, že rozdávají sladkosti. Dokonce se v poslední době rozmohl zvyk domů s modrou dýní nebo modrými světly, které jsou značkou toho, že nabízí sladkosti pro děti s alergiemi a různými dietami.



No a děti zaklepou a řeknou "trick or treat", neboli "trik nebo sladkost"! Když jsem se ptala po původu tohoto hesla, opět nikdo nevěděl, jak to vzniklo. Pravděpodobně to znamená "dejte mi sladkost, nebo vám ukážu trik/nějak vás podvedu/ošálím/udělám nějakou lumpárnu". Na to ale nikdy nedojde, protože si děti vždycky můžou naládovat košíček čokoládama, lízatkáma, žvýkačkama a bonbónama.




A tímto asi všechna má moudra pro dnešek končí, mějte bájo život a zase někdy!

neděle 9. října 2016

Chodím na záchod potmě

Omlouvám se za poněkud obhroublý nadpis článku, ale chtěla jsem nějak výstižně vyjádřit, že jsem Ameriku začala vnímat jinak. Prostě chodím v noci potmě na záchod a to musím jít o patro níž, přeskákat koše s prádlem a najít na stropě vypínač. A to v polospánku. To člověk na návštěvě neudělá, musel by mít baterku. Já už se tu ale necítím jako na návštěvě.
Jsou tomu tři týdny od posledního příspěvku a já nějak ztrácím nutkání všechno psát. Není to ale tím, že bych neměla o čem. Jen jsem pobyt tady začala vnímat prostě jako život, realitu, něco běžného, automatického.  Dovoluju si na sourozence, vyrušuju při hodinách, nosim pozdě úkoly, meškám ranní autobusy...no zkrátka, tak nějak se dostávám zase do normálu. A tak mě omluvte, že jsem se nepodělila o můj život amerického studenta ze země, kterou tady nikdo nezná, dřív.
Teď mě ale chytla nálada se ze všeho vypsat, protože těch dojmů tady mám opravdu hodně!

Doma je taky tam, kde je kafe!
Zrovna jsme se vrátili z kostela. Naše rodina je věřící a maminka pracuje v kostele, takže se pohybuju v křesťanském prostředí víc, než kdy dřív. Nikdy jsem nebyla vychovávaná k žádné víře, ale snažím se respektovat a akceptovat. O tom vlastně rok na výměnném pobytu hodně je - bez pochopení a kompromisu by si to tady člověk moc neužil. Musí to být ale oboustranné a já mám to štěstí, že moje americká rodina to pochopení rozhodně má. Nemusím chodit do kostela, když nechci, nikdo mě nepřemlouvá a nic mi nevnucuje, nikdo se mě nesnaží předělat. Sem tam si ale s americkou rodinou povídáme o křesťanství a je to pro mě obohacující slyšet, jak to vidí oni a rozhodně se tím učím. A nakonec, sem tam do kostela jdu, protože mě to zajímá a jsou tam docela fajn lidi. A kafe. Někdy je toho na mě ale moc, přijdu si zvláštně, až nepatřičně. Jako kdybych byla černá ovce. Naštěstí jsme ale černý ovce vždycky dvě - v kostele je se mnou vždycky Ingjai, která věří v Buddhu. Její přítomnost mi dodává takovej nadhled nad celou situací. Popřípadě si pak doma poslechnu Black Sabbathy, čímž se dostanu do zpět rovnovážného stavu.



Jak už jsem ale řekla, lidi v kostele jsou moc hodný a taky si hodně pomáhají. Jak se dozvěděli, že naše americká mom má doma dvě zahraniční studentky, začali nám posílat oblečení, spoustu nových a fakt hezkých věcí, až se divím, kde to všechno berou. A představte si, poslali mi pytel bot. MOJÍ VELIKOSTI, kterou musím normálně kupovat jedině v obchodech s nadměrnou obuví. Prostě tak, zadarmo. Asi je někdo už nosil, ale vypadají skvěle, takže mám teď 5 párů bot, které bych jinak velmi těžce sháněla.

Konečně nebudu muset chodit bosa! :-D

Jinak naše rodina už nás vzala úplně jako svoje a trávíme s nima někdy moc hezký chvilky. Americká mom tomu dala trefný název FFF- Forced Family Fun, neboli nucená rodinná zábava. Třeba o víkendu jsme byli kempovat, asi dvě hodiny od hlavního města, bylo to úplně romantický, podzimní les, slunce, pohoda. Hodně jsme grilovali, samozřejmě domácí hamburgery a kukuřici, vyprávěli jsme strašidelný příběhy, chodili na túry a taky jsem tam nastydla.

Hodně dětí, hodně listí, hodně srandy, hodně zima, prostě FFF

Řekla jsem Ingjai, že vypadá jako Eskymák...
... tak mi na oplátku řekla, že vypadám jako terorista


Zajímavá příhoda je, že se na naší škole málem střílelo. Teda vlastně ani ne málem. Prostě nějací dva vtipálci poslali na školu mail s fotkou, na které byla ruka držící zbraň, se vzkazem, že budou střílet. Studenti se to dozvěděli a začali posílat různě překroucený informace ven, takže nakonec přijela spousta rodičů vyzvednout svoje děti a ve škole nás zůstala půlka. Nic se samozřejmě nestalo, na druhou stranu ale člověk nemá dobrej pocit, protože byly v Americe případy, kdy to bohužel nebyl jen planý poplach. Nakonec se člověk ani nediví, že tady mají tolik bezpečnostních opatření. Například třídy jsou zvenku neustále uzamčené, dostanete se do nich jen když vám otevře někdo zevnitř. To samé je s celou budovou školy. Taky pořád nacvičujeme různý evakuace, požární cvičení a tak, takže to někdy člověku přijde fakt přehnaný, ale na druhou stranu, zrovna Američani k tomu mají asi důvody.

Dále bych měla zmínit mimoškolní aktivity. Co se týče sportu - dlouho jsem chtěla vyzkoušet něco vyloženě americkýho, ale podzimní sezóna byla už v půlce, tak mě nikde moc nechtěli přijmout jako úplnýho začátečníka. Byla jsem docela zoufalá, tak jsem prostě chodila po odpoledních do školní posilovny, kde jsem chtěla přečkat do začátku zimní sezóny. No a asi tomu osud chtěl, že se mě tam jednoho dne jeden chlapík zeptal, jestli jsem náhodou někdy nedělala nějakou atletiku nebo tak něco. Tak jsem mu řekla, že jsem atletiku nebo tak něco náhodou dělala. Vyklubal se z něj trenér atletiky (americkýho Track & Field) a říkal, jestli nechci atletit. A tak už jsem byla na prvních dvou trénincích.


Bohužel ze mě nebude ani roztleskávačka...
...ani wrestler...
...ani hráč tohohle divnýho florbalu (řikaj tomu pozemní hokej)

Dále jsem součástí taneční skupiny ve školním muzikálu, představení se bude jmenovat Noc na Brodwayi. Bohužel tenhle muzikál bude mít taneční doprovod jen ke dvěma písním, ale alespoň jsem se dostala do toho prostředí a dozvěděla jsem se, že bude mnohem větší muzikál na jaře, tak to asi zkusím. Jinak tam zpívá a tančí hodně afroamerických studentů a já jenom zírám, jak úžasný hlasy a pohyby mají, asi to maj fakt v těle nebo co.


Vybavení naší školy je fakt skvělý. Tohle je školní auditorium, sál, kde se odehrávají všechna velká představení a kde se taky schází naše taneční skupina.

Taky jsem se byla konečně podívat na americkej fotbal. Koncentrovanější Ameriku si snad ani neumíte představit. U vstupu se chlapec, co cvakal vstupenky, v půlce pohybu obrátil čelem do pole, položil ruku na hruď a začal zpívat společně s orchestrem hymnu. A tak udělal celý stadion, všichni přestali dělat cokoliv, co dělali, a jen stáli a odevzdaně koukali nebo zpívali. To je docela cítit ten duch Ameriky, jak jsou na to ti lidi hrdí, že jsou jejími občany. Sice jsme prohráli, a ne těsně, ale byl to fakt zážitek. Poprvý jsem viděla v akci roztleskávačky a taky se mi strašně líbí "marching band", orchestr studentů, který hraje v průběhu hry z tribuny. Chtěla jsem se připojit, můj klavír a chabá kytara je mi ale v orchestru k ničemu. Leda bych zkusila činely nebo tak něco, to bych mohla zvládnout :-D

Marching band na tribuně
Zápas amerického fotbalu

To, že už jsem si tu zvykla, ale neznamená, že mi domov nechybí. Člověk může poznat nové věci, ale staré věci nenahradí. Často mi chybí Praha, až tady si uvědomuju, jak mám to město ráda, protože je hezký, je v něm spousta akcí a kultury a prostě žije. Tady žiju vlastně na předměstí, které vypadá spíš jako vesnice a ačkoliv je Harrisburg hlavní město Pensylvánie, rozhodně to není velkoměsto. Donald Trump například řekl, že to tu vypadá jako ve válečný zóně. Nicméně Donald Trump řekl spoustu věcí a na tuto bych mu odvětila pouze: "WRONG."

Harrisburg
Mohla bych psát ještě dál a dál, ale musim dělat úkoly, kterejch je tady teda fakt hodně. Je to lehký, ale zabírá to hodně času.
Takže to je asi pro dnešek vše, tak mějte se sluníčkově, pozdravujte Andreje a zase někdy!

neděle 18. září 2016

Je ze mě East Panther

Napíšu vám klišé:
ten čas fakt letí.
Od posledního článku totiž uběhly už dva týdny ve škole a já se tam začínám cítit vcelku normálně, nemotám se po škole v kruzích, nejsem ze všeho zmatená, pamatuju si jména několika lidí, některá z nich umím dokonce vyslovit!

Naše škola CD East má ve znaku pantera, proto si říkáme East Panthers
To, jak funguje škola v Americe, je prostě jiné, ale nechci říkat lepší nebo horší. Já osobně vnímám ale víc pro mě pozitivních věcí než věcí, které se mi nelíbí.
Velmi se mi třeba nelíbí, že všechny přestávky mají jen 4 minuty. To je pro mě naprostá katastrofa, protože já jsem nestíhala ani desetiminutové přestávky v Česku. Kvůli tomu se taky komunikace amerických školáků značně omezila na pozdravy rukou a těla - když v proudu lidí míjíte kamaráda, jediný, co stíháte, je párkrát do sebe plácnout a jít dál.

Školní chodba - hallway
Pozdravy...

Dále se mi nelíbí ta sterilita - školní autobusy vás transportují z domova do školy a zpět, ráno jediný spoj, odpoledne dva (hned po škole a pak až v pět hodin). Žádný "zajdem někam po škole", protože nejbližší místo, kam byste možná chtěli jít, je tak 2 hodiny pěšky. Ještě tedy můžete mít odvoz nebo sami řídit, ale já neřídím a protože naši "rodiče" mají celkem 6 dětí na starost, nemůže to po nich nikdo chtít.
Jinak řidičové jsou ale docela fajn chlapíci. Pouštěj nahlas hudbu, každýho pozdravěj a popřejou hezkej den nebo víkend. Jednou jsem byla v pozdním autobuse poslední a pan řidič mě dovezl skoro až k domu.

Náš školní autobus
Taková nesamostatnost a kontrola pohybu je i ve škole - pokud jdete o hodině na WC, musíte mít hallway pass, prostě papírek, že vás učitel pustil, kdyby vás na chodbě někdo kontroloval. Když je oběd, musíte celou jednu hodinu sedět v jídelně. Když odpoledne zůstanete v knihovně a studujete, na pozdní autobus vás musí vyprovodit knihovník.
Sporty se dělají taky zpravidla jen ve škole. Takže kamarády máte vlastně furt jenom ve škole. Na druhou stranu, 1500 studentů je dost rozmanitý kolektiv a škola poskytuje opravdu všechno - vědecký klub, matematickýklub, klub Červeného kříže, klub poezie, klub Budoucích business leadrů Ameriky (ano, takhle se to jmenuje), muzikály, sbory, orchestry, spoustu sportů, volně přístupnou posilovnu, knihovnu, počítače, no zkrátka co si jen zamanete.

(mou rukou trochu nakřivená) školní knihovna
Co se mi naopak velmi líbí, je takový princip, na kterém je škola založená. V Česku jsou středobodem studia písemky, testy. To znamenalo, nemusíte být ve škole nějak obzvlášť aktivní, jen večer před písemkou mějte jakkoliv obstarané poznámky, napište to do testu a můžete začít zapomínat.
Je to můj subjektivní pohled, to, že jsem to tak dělala já, ještě nic samozřejmě neznamená.
Tady testy ale nemají vůbec takovou váhu. Škola spočívá hodně v samostatných pracích, projektech, esejích, které vám zaberou ale jen jednu vyučovací hodinu, takže jste ve škole hodně aktivní a málokdy se stane, že musíte celou hodinu jen poslouchat výklad. Touto cestou si ty věci vlastně docela zapamatujete, protože jste o nich udělali malou prezentaci, napsali krátkou esej a diskutovali se spolužákem. Co nestihnete ve škole, můžete dodělat doma.

Ingjai už to nedala
Škola poskytuje snad úplně všechny potřeby, učebnice, kalkulačky, obálky, složky, šanony, sešívačky, děrovačky, papíry, ořezávátko. Ve všech hodinách dostáváme předem připravené papíry, na kterých jsou vytisknuté jen některé body výkladu, taková osnova, kterou doplňujeme o své komentáře, odpovídáme na otázky, někdy ani  nepotřebujeme znalosti, jen se zamýšlíme nad věcmi. Takže vlastně ani sešit nemusíme mít, všechno dostaneme. Na což musí být peníze ve škole, v systému, což je samozřejmě věc druhá.

V každý třídě je tohle libový ořezávátko na stěně, strašně se mi líbí!
Předměty na střední škole si sami volíte, daná jen jen oblast, ze které musíte vybírat. Například z humanitních studií musíte mít alespoň jeden předmět - historii, politiku a vládu, ekonomii, nebo psychologii. Takže se vám klidně může stát, že prostě od svých 13ti let nemáte historii nebo zeměpis nebo cokoliv a pak dochází na ty nepříjemné chvilky, kdy se vám představuje exchange student z České republiky, vy absolutně nevíte, nechytíte se ani na Československo, ani na sousední Německo a začnete se ptát na Anglii.

Moje veledílo z prostorové výtvarky
Na druhou stranu, opravdu si zvolíte to, co se chcete učit. Už jen to vědomí je lepší než žít v přesvědčení, že jste donuceni se učit zbytečné věci.
Abych to shrnula, užívám si to tady. Někdy se musím něčemu fakt zasmát, někdy se naučím, že věci můžou fungovat i jinak, než je člověk zvyklý, někdy jsem fakt naštvaná na jejich hloupý pravidla a omezení, někdy si říkám, jak to maj dobře vymyšlený.

Pak mám ještě takových pár věcí, který napíšu jen v bodech:

- většina mých kamarádů je tmavé pleti
- jsou skvělí
- většina školy je tmavé pleti
- pan ředitel je tmavé pleti
- většina učitelů je světlé pleti
- nevím, jestli to něco znamená
- byla jsem na tréninku wrestlingu
- podle mého amerického "táty" jsem už dobrý Američan, protože jím cereálie s mlékem k večeři
- mezi mé oblíbené předměty patří prostorová výtvarka, protože se patlám v hlíně a pan učitel pouští SKVĚLOU hudbu
- už teď se připravuju na Halloween:
Verča-žralok dělá ostudu v supermarketu


Mějte se skvěle a zase někdy!




úterý 6. září 2016

Goodbye lazy days

Chodíme do školyyyyyy!
Nikdy bych neřekla, že budu tak šťastná a natěšená zrovna na školu, ale tohle nicnedělání je vážně ubíjející. Rodiče pracovali, děti školovaly a my s Ingjai jsme se jen válely a koukaly na televizi, což mě (poté, co jsem viděla v kuse několik seriálů a TV show) už vůbec nebavilo. Tak moc nebavilo, že jsem se třeba na terase pokoušela cvičit pilates a jógu.
Ale naštěstí lidé ve škole docela rychle zapracovali na našich papírech a tak jsme nemusely čekat dva, ale jen jeden týden. A popravdě, zas tak špatný ten týden nebyl. Vytěžily jsme z něj spoustu zážitků!
Například jsme hodně nakupovali. Celá rodina, ale hlavně já a Ingjai jsme se potřebovaly "voháknout" do školy. To trochu komplikoval školní dress code, který vyžaduje určité vlastnosti oblečení a žádné výstřelky. Žádná ramínka, žadné okraje boxerek, výstřihy, roztrhané džíny, minisukně a minikraťasy, legíny, viditelné břicho a boky, potisk s alkoholem, tabákovými výrobky.


A taky naše hostitelská rodina je velmi cudně a slušně se oblékající. A taky Ingjai je velmi cudně a slušně se oblékající (v Thajsku ženy nikdy nesmí ukázat holá ramena). Takže jsem teda tady asi jediná sprostota s tílkem a ramínkama. Zamyslím se nad sebou, zlepším se.
Nakonec jsme toho ale nakoupily opravdu hodně, například pravé americké konversky, ty jsme fakt nutně musely mít. Už teď se taky poohlížíme po teplém oblečení na zimu, obzvlášť pro Ingjai, protože ta nikdy neviděla sníh.

Ne všichni byli nadšení z nakupování. Obzvlášť tedy ta mužská část.

Taky jsme měli pravý americký BBQ, ale bylo to s latinskoamerickým nádechem, neboť kromě spousty sousedů přišli i babička a dědeček rodiny, kteří mluvili jen španělsky. Měli jsme hamburgery, kukuřici, nachos a salsu, apple pie a nakonec jsme dělali s´mores, což je americká super sladká, super ulepená super dobrota, kterou už odmítám jíst. Byl to velkej okamžik, když jsme to s Ingjai ochutnávaly poprvé, a je to... takový zajímavý. Opeče se marshmallow (bílý pěnový bonbon) nad ohněm a spolu s plátkem čokolády se dá mezi dvě sušenky.

Ingjai měla taky narozeniny! Šli jsme do asijské restaurace, Ingjai se nás pokusila naučit jíst hůlkama, ale v Thajsku se prý spolu s hůlkama používá ještě lžíce. A jen tak mimochodem, Ingjai se mě právě zeptala, co je v Americe za rok. V Thajsku je totiž 2559, podle narození Buddhy, vážení.


Dostala obrovský čokoládový dort a přípitek mléka (bylo jí 18). A nemusela mýt nádobí, vzala jsem za ní směnu :-D Bylo to fajn, ta naše rodina se už nějak tak "sžila" a zvládáme i jazykovou bariéru. Řekla bych precizně.

Zpráva od americké maminky, která byla v tu chvíli v ložnici o patro výš než my.

No a dnes byl náš první školní den. Přikládám můj rozvrh a mapku školy.


pozn.: mapa má druhou stranu
Stejně jsem se ztratila. Vyšla jsem nějakými dveřmi ven a ty už mě nepustily zpátky. Byla jsem na okraji obrovského školního pozemku, tak jsem musela okolo celé budovy pěšky, tam, kde nikdy nikdo nechodí, snad jen člověk, který tam tak dokonale udržuje trávník. Přišla jsem do hodiny třeba o 15 minut později.
A taky jsem doteď pořádně nepochopila, jak otevřít mojí skřínku. Ptala jsem se o radu jedné holky na chodbě a ta mi řekla, že ona svou skříňku ještě ani nenašla.
O školních patáliích ale až příště, zatím čego!